Parašat Vaera je určitě jednou z nejznámějších částí celé Tóry, stačí připomenout a hned budete vědět: rány egyptské, a jsme doma. Možná bychom je uměli všechny i vyjmenovat, však si je taky všechny při svátku Pesach připomínáme.
Tématem této sidry by se taky celkem po právu mohla stát i bázeň Boží,
bázeň před Bohem, nebo tady spíš její absence. Jak by se vůbec dala bázeň Boží
definovat? Zbožnost, která se projevuje věrným plněním přikázání? Pokora?
Dobročinnost? Existovalo židovské hnutí musar a její představitelé napsali plno
krásných knih o morálce, etice, která pro ně byla vyústěním té bázně před
Bohem. Tóra nám taky přikazuje zbožnost, ale nevysvětluje nám, čím ona je a jak
takového vznešeného ideálu dosáhnout. Čteme v ní: „Nyní tedy, Izraeli, co
od tebe požaduje Hospodin, tvůj Bůh? Jen aby ses bál Hospodina.“ (Devarim
10,12). A jinde: „Právě teď jsem poznal, že jsi bohabojný“ (Berešit 22,12) – u
Abraháma, když byl připraven obětovat jediného syna. Anebo: „Byl to muž
bezúhonný a přímý, bál se Boha a vystříhal se zlého“ (Jób 1,1).
A tak
u nás někdy převládne pocit, že tu vypjatou zbožnost je dobré přenechat nějakým
mimořádným duchům, cadikům a spravedlivým, kteří se vymykají běžné populaci,
takže nás, běžných smrtelníků, se to naštěstí nijak netýká. Ale tak to není.
Tóra například jasně říká, že si nemůžeme přisvojit něco, co nám nepatří. A tak
i kdyby nám politik s lišáckým úsměvem stokrát říkal, že všichni kradou,
neulehčím jeho svědomí tím, že taky začnu krást. Jednou jsem nakupoval
v supermarketu a pokladní udělala chybu ve svůj neprospěch. V té
rychlosti, i když je to k neuvěření, mi nezapočítala velký kus masa
v hodnotě několika set korun. Připadalo mi divné, že platím nějak míň, než
jsem čekal. Ale až u tramvaje jsem vyndal účet a zjistil její chybu. Hned jsem
se vrátil a přesvědčil ji, aby si ode mě vzala peníze i za to maso. Ta dobrá
duše na mě hleděla s takovým tím výrazem: jestli on se náhodou nezbláznil
– když už mi to prošlo. Řekl bych, že spíš rozuměla myšlení toho politika…
Egyptské rány jsou takovým vyučováním faraona k bázni Boží. A
v midraši jsem našel taky jeden krásný druhotný výsledek té rány žab.
Celé území Egypta mělo být pokryto žábami, když je faraon nepropustí. A tak se
i stalo. A díky tomu se podařilo vyřešit spory s králem Kúše (Etiopie) o
hranice s Egyptem. Žáby totiž tu hranici přesně vykreslily a spory mezi
nimi ustaly. Krása. Škoda, že i ten dnešní faraon nedostává tak jasnou lekci.
Víme, že tenkrát Bůh mnohokrát poučoval faraona slovy, která mu oznamuje Mojžíš:
„Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Propusť můj lid, ať mi v poušti slaví
slavnost.“ (Šemot 5,1). Jak na to reaguje faraon? „Kdo je Hospodin, že bych ho
měl uposlechnout a propustit Izraele? Hospodina neznám a Izraele nepustím“.
(Šemot 5,21)
Jaký
úkol stojí před Mojžíšem kromě toho, že má vyvést Izraelce z Egypta? Čteme
tu: „Toto praví Hospodin: Podle toho POZNÁŠ, že já jsem Hospodin: Holí, kterou
mám v ruce, teď udeřím do vody v Nilu, a ta se promění v krev.“
(Šemot7,17). „Ale v zemi Gošen, kde se zdržuje můj lid, v onen den
podivuhodně odliším. Tam mouchy nebudou, abys POZNAL, že já jsem Hospodin i
uprostřed této země.“ (Šemot 8,18). „Tentokrát zasáhnu do srdce všemi svými
údery i tebe a tvé služebníky a tvůj lid, abys POZNAL, že na celé zemi není
nikdo jako já.“ (Šemot 9,14)
Bůh se
zjevuje prostřednictvím Mojžíše děsivým a neobyčejným způsobem, informuje
faraona a také celý Egypt, že se mají třást před Bohem. A jestli se chceme něco
dozvědět o zbožnosti, musíme se blíž podívat na jednu z těch ran
v naší paraše, a sice krupobití. Všechny ty rány se objevují proto, aby
díky Mojžíšovi vešlo ve známost Boží Jméno ve světě. Ale u té rány krupobití
dochází k jisté důležité změně. Do té doby byly rány jen takovým zvláštním
druhem dialogu mezi Bohem a faraonem, zatímco teď už je ten Boží výrok směřován
ke služebníkům a všemu lidu, který podléhá faraonovi. Tady bychom si měli
uvědomit, že to rozšířené oslovení se zkrátka týká i nás. To poučení zní:
jestli víš, co od tebe Pán Bůh očekává a když víš, že určitá „rána“ je jeho
dílem a nic neděláš, nejsi bohabojný!
I
v Tóře vidíme různé reakce: „Kdo z faraonových služebníků se
Hospodinova slova ulekl, zahnal otroky a svá stáda domů.“ (Šemot 9,20). Ten,
kdo se bojí Boha, reaguje, koná. Taky se ale můžeme dočíst: „Kdo si slovo
Hospodinovo nevzal k srdci, nechal své otroky a svá stáda na poli.“ (Šemot
9,21) – ke své škodě. Když člověk není bohabojný, je sám sobě Bohem, nic ho
neosloví. My bychom proto měli být vždycky pozorní, protože Egypt není nikdy
tak dávno a tak daleko, protože si ho kolikrát nosíme pěkný kus ve svém
vlastním srdci. Měli bychom žít tak, abychom nesplynuli se světem, ale naopak –
abychom dali světu šanci POZNAT Boží Jméno. Jen tak můžeme prakticky prokázat
svoji bohabojnost a zmenšit tak prostor těm dnešním faraonům.
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire