Poslední dobou jsou naše šabaty ledacos, jen ne "šalom" (pokojné). Šmuli chodí od června do školky a my s Elim oba na plný úvazek do práce (předtím jsem byla na 80% úvazku a jinde). Já pracuji v pátek systematicky z domova, což mi umožňuje připravit a začít včas šabat, i když i tak je to takhle v zimě honička. Šmuli je po týdnu ve školce opravdu hodně unavený, sice tam chodí rád, ale společnost dalších dětí ho vyčerpává. Takže přijde páteční večer a všichni jsme dost unavení a se Šmulim cloumají emoce-nic není tak, jak by chtěl (velmi mírně řečeno). Někdy se je povede trochu zkrotit něčím dobrým k večeři (a trefit se do jeho chutí není úplně jednoduché) na snesitelnou úroveň. A někdy se jen snažíme neexplodovat totálně, než se nám podaří nahnat Šmuliho do postele a uspat ho (a někdy se nepovede ani to).
Dost často nestačí ani noční spánek na to, aby se malý vztekloun proměnil na fajn kluka a teprve po odpolední siestě začne být lépe (když se ovšem povede potomka přesvědčit, že půjde spát).
Rabíni často zdůrazňují, že při výchově dětí bychom měli dbát na to, aby děti viděly žité židovství, naši radost z šabatu, svátků...a že i pro ně by to měl být pozitivní zážitek. A říkám si, kde se stala chyba? Jak to udělat, aby naše šabaty byly alespoň v rámci možností zase pokojné? Aby byly časem příjemného času stráveného pohromadě a duchovní obnovy? Kdybyste měl někdo nějaký vyzkoušený nápad, sem s ním!
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire