O židech a knihách (1.)

"Nevybavuji si židovský domov, kde by na stole neležela kniha" Elie Wiesel

Židé jsou také známí jako lidé Knihy. Ale přesnější by bylo "lidé knih", protože u jedné knihy (Tóry) jsme nezůstali a za posledních 2500 let jsme toho napsali víc, než je možné za jeden lidský život přečíst, i když se o to Eli poctivě snaží...A tak jsem si řekla, že bych sem čas od času mohla hodit nějaké doporučení na knihu, která mě obzvlášť zaujme a která by mohla být zajímavá i ostatní.
Čestné první místo získává Viktor Emil Frankl, jehož knihu "Man´s search for meaning" jsem o šabatu přelouskla, i když to není úplně veselé čtení. Ale je to velmi náboženská kniha, i když se v ní o náboženství nebo Bohu vůbec nemluví. Viktor Frankl byl vídeňský neurolog a psychiatr a už před druhou světovou válkou začal pracovat na své myšlence logoterapie. Tak je založená na tom, že hnacím motorem našeho života nejsou pudy jejich uspokojování, jak se domníval Freud, ani touha po moci, jak se domníval Adler, ale touha dát našemu životu nějaký smysl. A že za všech okolností, ať už nám osud přichystá cokoliv, máme svobodnou vůli se rozhodnout, jak se k té situaci postavíme, jaký bude náš přístup. Že když má člověk proč (žít), zvládne téměř jakékoliv jak. A že otázka není, co chceme my od života, ale co život chce od nás. Doktor Frankl během války prošel čtyřmi koncentračními tábory a právě schopnost vidět smysl svého života i přes utrpení a hledět do budoucnosti mu, spolu s dávkou štěstí a intuice, zachránila život. Jeho logoterapie není jen nějaká teorie, ale praktická metoda ověřená v nejtvrdších podmínkách. Jeho pozorování potvrdili i vězni z japonských zajateckých táborů, se kterými hovořil, a u nás by je jistě potvrdili vězni političtí.
První část knihy jsou autorovy vlastní zážitky z koncentračních táborů spolu s charakterizací jednotlivých stádií adaptace vězně na kruté podmínky, tak jak je sám prožíval a jako psychiatr pozoroval u svých spoluvězňů. Tuhle část knihy je možné v češtině najít v knize "A přesto říci životu ano". Druhá část knihy je "logoterapie v kostce" a v čestině bychom ji asi našli v knize "Lékařská péče o duši", kde asi bude rozebrána víc dopodrobna, než v anglické verzi, kterou jsem četla já.

Jak jsem psala hned na začátku, takhle kniha je hluboce náboženská, i když o náboženství nemluví a rezonuje s židovským přístupem k životu-že máme svobodnou vůli, ať se děje co se děje a jsme zodpovědní za svá rozhodnutí, že důležité je to, co děláme, tedy proměňovat svoje ideály v každodenní realitu. Takže je jasné, že kniha je inspiračním zdrojem mnoha moderních rabínů (zejména mého oblíbeného Jonathana Sackse) a budu se na ni příležitostně také odvolávat. Knihu vřele doporučuji všem, těm, kdo mají k náboženství vztah vlažný až studený i těm jiného než židovského vyznání.