Dnešní
paraša obsahuje snad ty nejznámější
biblické události: historii Sodomy a slavné smlouvání Abrahama s Bohem,
aby zachránil pokud možno všechny její obyvatele. Tou druhou událostí je akeda-
svázání jeho syna, Jicchaka. Byla to zkouška Abrahama, nakolik je oddaný Bohu –
jestli by obětoval i vlastního syna. Byla to zkouška, ve které obstál. A
protože to byla zkouška, nemohla naštěstí dojít až k tragickému
vyvrcholení.
Ale
těmto událostem předchází ještě něco. Po uzavření smlouvy s Bohem se
Abraham s celým mužským osazenstvem svého domu nechává obřezat. Bylo to
přikázaní - znamení smlouvy. A naše
čtení začíná větou: „Zjevil se mu Bůh
mezi duby Mamre, když seděl ve vchodu
stanu…“ (Ber. 18,1) A hned nato
se píše, že pozvedl zrak a všimnul si, že přicházejí tři poutníci. Podle
tradice to byli andělé: anděl Michael, který měl Sáře oznámit to, že porodí
syna, anděl Gabriel, terý měl zničit Sodomu a také anděl Rafael, který měl
zachránit Lota. To ovšem Abraham nevěděl. Pro něj to byli obyčejní arabští
kočovníci. Přesto okamžitě vyskočil a i přes svůj momentální zdravotní
stav (hned po
obřízce) se o ně postaral. A v textu je několikrát zdůrazněna ta
jeho rychlost a pečlivost, se kterou se o ně postaral.
Je
zajímavé, že v souvislosti s pokorou, skromností se mluví často jen o
Mojžíšovi, jako by to byl on, kdo na ni má patent. Určitě to je i proto, že
samotná Tóra konstatuje, že Mojžíš byl nejpokornějším z lidí. Objevil jsem ale zajímavou zmínku o Abrahamově
skromnosti. V souvislosti s dnešní první větou sidry, když Abraham
seděl pod duby Mamre, se v Tosafot
HaŠalem objevuje tahle informace: Mamre poradil Abrahamovi v záležitosti
obřízky. Jeho rada se netýkala samotné obřízky, protože Abraham neměl žádné
pochybnosti ohledně vykonání toho příkazu. Ale Abraham si nebyl jistý, jestli
to má učinit ve skrytu, s ohledem na skromnost, anebo to udělat tak, aby
to bylo známo všem, a tak posvětit Jméno Boží. Mamre mu poradil, aby se splnění
Božího přikázání stalo veřejným aktem. Tak se i stalo, a pak se mu zjevil Bůh a
přišli andělé…
Skromnost, pokora se dnes nenosí, je to taková stará veteš. Když se
někdo takový vyskytne, bere se pomalu jako nějaká zamindrákovaná chudinka. Dnes
frčí hesla jako: pochval se, nikdo jiný to za tebe neudělá. Musíš mít rád
především sebe, pak budeš mít rád i
jiné. To je taková dobrá rada, která
často ustrne v první půlce věty. Už vidím dnešního Abrahama, jak by ty
kočovníky hnal: „Přece vidíte, v jakým jsem stavu, to je drzost, teď po
mně něco chtít ! Koukejte mazat, nebo se
přece jen om zvednu a pak něco uvidíte!“
Nedávno jsem četl zajímavou studii, která se skromnosti věnovala.
Skromné lidi jistě dokážeme poznat. Až nedávno ale psychologové definovali
společný rys skromnosti a odpověděli na otázku, proč se skromní lidé nechlubí
svými úspěchy. Skromní lidé jsou výjimeční a mají svou cenu, aniž si to sami
uvědomují. Mohou mít úspěšnou kariéru, peníze a vést spokojený rodinný život,
ale nechlubí se tím. Může za to podcenění, nízká sebedůvěra, nebo je důvod
úplně jiný? A existuje něco, co by charakterizovalo všechny skromné lidi?
Právě na tyto otázky se ti psychologové soustředili. Podle těch badatelů je
skromnost pozoruhodná vlastnost, protože souvisí s celou řadou pozitivních
a žádoucích vlastností. Naopak velké ego může vést k celé řadě osobních a
sociálních problémů. Autoři studie na stovkách lidí požadovali, aby uvedli své
úspěchy, na které jsou hrdí. A k tomu měli napsat, jak si myslí, že by
s nimi mělo zacházet okolí.
Následně dobrovolníky hodnotili na základě
osobnostních charakteristik jako je pokora, skromnost, narcismus a další. Lidé,
kteří získali nejvyšší skóre za skromnost, se podle výsledku experimentu nijak
neliší od ostatních, pokud jde o důležitost úspěchů a atraktivních osobnostních
rysů pro ně samotné. Rozdíl ale spočívá v tom, jak přemýšlí o zvláštním
zacházení. Skromní lidé si na něj nárok nedělají. SKROMNOST NEOMEZUJE. Vyplývá to z poznatku, že skromnost není
sebeomezování, jak se mnozí domnívají, ale víra v to, že osobní úspěch
není důvodem ke speciálnímu zacházení. To je něco, co je všem skromným lidem
vlastní. Takový člověk věnuje sobě méně
pozornosti, než je běžné. Nemá žádnou potřebu se veřejně chválit. Sebechvála
smrdí, jak říkávala už moje babička. K těm pozitivním jevům patří kromě
pokory i úcta, všímavost nebo spirituální prožitky. Je to pochopitelné.
Z kabalistického pohledu je to takový osobní cimcum- stažení, smrštění vlastního ega, aby se do našeho osobního
světa mohli vejít jak jiní lidé, tak i Bůh. Přesně jako u Abrahama … A my se
můžeme zamyslet, kolikrát prezentujeme jen sami sebe a kolikrát to, co děláme,
slouží skutečně jen k
posvěcení Božího Jména.
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire