Tento týden končíme s četbou knihy Levitikus (Vajikra) a to spojením dvou parašiot Behar a Bechukotaj. Paraša Behar se zabývá hlavně otázkami šmity (rok odpočinku) a Jubilea (rok, kdy byli propouštěni všichni židovští otroci a dědičné podíly půdy byly vráceny podle jejich původního rozdělení). Šmita je ortodoxní populací státu Izrael opět dodržována, Jubileum nikoliv-celé rozdělení půdy zkolabovalo už po "ztracení" deseti izraelských kmenů a zničení prvního Chrámu.
Paraša Bechukotaj obsahuje blahořečení, pokud židé budou dodržovat micvot a výčet zlořečení, která na ně dopadnou, nebudou-li se jimi řídit.
Co mě ale zaujalo je verš 25:55 "To proto, že synové Izraele jsou mými otroky, jsou to mí otroci, které jsem vyvedl ze země Micrajim, já, Hospodin, jsem jejich Bůh!"
Četla jsem v jednom kometáři (naneštěstí si nevzpomínám kde) k pesachové Hagadě, že otázka vzpurného syna: "Co máte na téhle službě?" reflektuje fakt, že slovo avoda znamená práci, službu, bohoslužbu (avoda zara, tedy doslova cizí služba, znamená modloslužbu), slovo aved znamená otrok nebo sluha. "Co máte na téhle službě?" tedy vyjadřuje přístup-vyměnili jste egyptské otroctví za otročení Hospodinu, služba jako služba, jaký je v tom rozdíl? Což právě kvalifikuje syna jako vzpurného a v dnešní době tento přístup vidíme často ve formě prohlášení, že všechna náboženství jsou stejná, všichni věřící jsou tmáři atd. (doplňte si sami).
Fakt, že hebrejština používá stejné slovo pro práci a bohoslužbu jednoznačně říká, že náboženství není jen nějaký myšlenkový koncept a vzletné ideje, ale každodenní činnost, něco s hmatatelnými výsledky. Není možné sloužit Hospodinu jen "hubou", ale také činy.
Zároveň je ale potřeba sledovat, abychom dokázali cítit nuance ve slově avoda-že sloužit člověku a Bohu jsou služby rozdílné a nebyli jako ten vzpurný syn, pro kterého to bylo jedno a totéž. A také abychom nezapomínali, že člověk, byť sebemocnější, je pořád jen člověk a není a nemůže být nejvyšší autoritou.
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire