Dnešní parašat Tecave
navazuje na předchozí popis stavby Miškanu a jeho vybavení
z minulého čtení. Dnes přicházejí na řadu, hezky
humanisticky řečeno, lidské zdroje pro kněžskou službu. Takže
tu není zmíněn ani jednou Mojžíš, ale zato jeho bratr Áron,
který se stal veleknězem, a jeho synové. Tahle rodina se stala
základem kněžského rodu kohanim. Můžeme se tu dočíst o
jejich povinnostech, posvěcení a dalších věcech. Celá 28.
kapitola knihy Šemot se zabývá kněžskými oděvy. A tak
se znovu vynořuje minule zmiňovaný smysl – jestli má význam se
i dnes zabývat detaily kněžských šatů, když už se tisíce let
obětní služba nekoná, protože prostě už tak dlouho Chrám
neexistuje.
Jak už jsem minule zmiňoval,
existuje určitá skupina lidí, kteří čekají na znovuvybudování
Chrámu a obnovu všech obětních služeb, které se v ní
odehrávaly dříve. Pro ně je studium všech podrobností
pochopitelně důležité. Co si ale s tímto oddílem mají
počít všichni ostatní? Je to už text vhodný jen ke studiu
historie a náboženské vědy? Mají ho ostatní přeskočit,
vynechat?
Jiný přístup vypovídá o tom, že
máme závazek, povinnost pamatovat na to, co a jak se dělo
v Miškanu a potom v Chrámu, i přesto, že bychom
to dneska všechno nechápali. Samotné udržování těch věcí
v paměti vyjadřuje jak úctu, tak i naši ochotu nechat se
oslovit Pánem Bohem, jakožto zdrojem Zjevení. Kdyby naše paměť
selhávala, bude stejně slábnout i naše spojení s Ním.
Určitě tedy má smysl zabývat se
kněžskými šaty, přestože se už dva tisíce let nenosí. Je
řada výkladů k jednotlivým detailům, které mají až
mystický význam. Ale víme například i to, že když velekněz
vstupoval na Jom Kipur do nejsvětějšího místa Chrámu,
měl k oděvu připevněny zvonečky. A ty měly zvonit tím,
jak se chvěl posvátnou hrůzou a bázní Boží. I další součásti
oděvů o něčem vypovídají a ty různé výklady pro mě mají
taky svůj význam a kouzlo.
Ale i samotnému oděvu jako takovému
patří právem naše pozornost. Jak poznamenává Benno Jacob, oděv
je základem, který nás odlišuje od zvířat. Podle Tóry jsme
k němu přišli ne díky praprarodičům, ale rozhodnutím
našeho Stvořitele. Jak můžeme číst: „A Hospodin, Bůh,
udělal člověku a jeho družce košile z kůže a oděl je.“
(Berešit 3,21) Je to znak, který nás totálně odlišuje
od zvířat. Vypovídá o naší civilizaci, kultuře, morálce.
Tím spíše vypovídá kněžský oděv kohenů o něčem
mimořádném – má odrážet a symbolizovat jejich přístup
k Nejvyššímu. Díky alegorickému přístupu můžeme vidět
v oděvu i symbol morálních vlastností. Proto je v Tóře
řečeno, že kněžské šaty mají být nejen pro ozdobu, ale
vyjadřují také „čest“: „k slávě a ozdobě“ (Šemot
28,2). A tou opravdovou slávou může prozářit jen
odpovídajícím způsobem čistou lidskou duši. Jak píše
Krajewski, pěkný oděv nemá zakrývat, ale odhalit šaty vnitřní,
do nichž je oblečena duše.
Protože šaty zakrývají vnitřek,
něco, co je uvnitř. My, se střídavými úspěchy, hodnotíme
člověka podle jeho oděvu. Ale Jonathan Sacks poznamenává, že
tam, kde ve vyprávěních Tóry je zmíněn oděv, šaty, je to
učiněno proto, aby bylo možno jiné lidi oklamat, podvést: oděv
Ezaua na Jákobovi- aby se za něj mohl falešně vydávat; šaty
Josefa, předložené Jákobovi –aby falešně dosvědčily jeho
smrt; šaty Josefa v rukách zhrzené Potífarovy ženy –
zase falešný důkaz … Samotný vzhled neukazuje pravdu. Dokonce i
samotné hebrejské slovo „beged“ označující oděv, má
stejný slovní kořen: B-G-D jako slovo „bgida“ –
zrada, nevěra.
Proto je ta pozornost, věnovaná
kněžskému oděvu ještě významnější, je tu ve hře hlubší
důležitost. Součástí biblického popisu je proto i sdělení, že
ty kněžské oděvy mají zhotovit lidé, kteří nejsou jen těmi
nejlepšími řemeslníky, ale jsou také osobami naplněnými
„duchem moudrosti.“
A nás dnes, když se tolik honíme
za tím vnějším dojmem, může oslovit jedno: Ten vnější šat
je jen slupkou, za kterou může číhat zrada, faleš. Ale když je
nitro v souladu s čistotou a zbožností, tak tu záři
nedokáže zakrýt žádný oděv – beged. Kéž by se nám to tak
vždycky dařilo a nechyběl nám k tomu ten potřebný duch
moudrosti…
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire