V naši parašat Bešalach můžeme číst o vysvobození Izraelců z egyptského otroctví. Po všech těch dlouhých letech otročiny, ale i po ranách, které postihly Egypt, po zázračném rozestoupení moře a nakonec i potom, co se pak moře vrátilo zpět a ty vody pohřbily faraonovo vojsko, můžeme číst tu úlevnou větu: „Onoho dne zachránil Hospodin Izraele z moci Egypta…“ (Šemot 4,30)
Samozřejmě to pro nás není žádná novinka, každoročně si tyhle události připomínáme o svátku Pesach. Ale je dobrým zvykem snažit si ty věci přestavit co nejživěji, jako kdyby se přihodily nám a právě teď. A tak odkapáváme z prstu kapky vína za každou egyptskou ránu, pijeme tolik pohárů vína, kolika slovy bylo vyjádřeno naše vysvobození. Ale i tak se nám to může zdát příliš pohádkové, těžko k uvěření pro dnešního člověka. Jako by to bylo příliš dávno, spíš mýtus. A mezitím tolikrát Bůh mlčel, může hořce namítnout každý z nás. Však taky v případě knihy Ester a svátku Purim se Boží Jméno v textu vůbec nevyskytuje. A přece Purim slavíme jako ten případ, kdy chystaný pogrom nevyšel a my se máme radovat z těch životů, které zůstaly zachovány. Téměř všechny židovské svátky se vztahují k naší historii, s výjimkou Jom Kipur. Není to ale proto, abychom uvízli v minulosti, ale abychom uměli přes všechny obtíže povstat a jít znovu věrně dál.
A k naší radosti a povzbuzení slouží i události ne tak historicky vzdálené. A shodou okolností se vztahují k té smutné době druhé světové války. Říká se jim zázrak z Vilny. Je to v podstatě zázračná cesta Mirrer Ješivy, která se stala moderní obdobou vyjití z Egypta. Reb Chatzkel mluví o tomhle mimořádném řetězu událostí, které vedly k záchraně mnoha Židů, včetně spousty osobností, učenců Tóry tak, že zázraky při něm předčily i purimový příběh.
Vilnius byl původně hlavním městem Litvy, ale po I. světové válce ho zabralo Polsko. Od té doby existoval válečný stav mezi Polskem a Litvou a Kovno se stalo „dočasným“ hlavním městem. Před vypuknutím II. světové války uzavřelo Německo a Rusko tajnou dohodu, na základě které měly tyto dva státy Polsko napadnout a podělit se o něj jako o kořist. 17. září 1939, dva dny poté, co Německo napadlo Polsko, Rusko učinilo totéž. Východní Polsko, včetně Vilny, bylo nyní pod ruskou kontrolou.
A pak 10. října 1939 Rusko přišlo s neuvěřitelným oznámením. Vilna měla být vrácena Litvě jako součást „smlouvy o vzájemné obraně“, která povolila ruské vojenské základny uvnitř stále nezávislé Litvy. Kromě toho by až do dne, kdy by Vilna byla oficiálně vrácena Litvě, zůstala hranice mezi Polskem a Vilnou otevřena. Rabi Chaim Ozer Grodzensky, velký „posek hador“ a rav z Vilny se o tom dozvěděl o pár dní dříve. Bylo mu jasné, že je jen otázkou času, než bude Litva pohlcena Ruskem nebo Německem. Mezitím by však bylo možné uniknout do svobodného světa přes svobodnou Litvu. Proto telegrafoval všem představeným ješiv v Polsku a přikázal jim, aby na nic nečekali a okamžitě se svými učiteli, žáky i rodinami se vydali do Vilny. Do Vilny proudilo 20 000 židovských uprchlíků, včetně 2 500 studentů ješiv. Snažili se dostat do Vilny jakýmkoli způsobem: vlaky, auty, nákladním vozy i pěšky. Ačkoli silnice nebyly bezpečné, většina uprchlíků dorazila do Vilny v pořádku..
Nikdo si nedokáže představit poválečný svět ješiv bez Brisker Rava, rabína Aharona Kotlera, rabína Elijahu Meira Blocha, rabína Reuvena Grozovského, rabína Eliezera Jehudy Finkela, rabína Chaima Shmulevitze, rabína Chatzkela Levensteina, rabína Zalmana Sorotzkina a rabína Eleazara Menachema Shacha, abychom jmenovali jen některé ze sloupů Tóry, osobností, které takhle unikly nacistickému peklu přes Vilnu.
Co přimělo tyranskou ruskou vládu, aby poskytla Litvě dočasnou nezávislost a vrátila hlavní město Vilnius? Co přimělo Rusy, aby nechali hranice dočasně otevřené, a tak mohli tisíce studentů ješiv a jejich rabínů uprchnout? Co vedlo Nizozemce a Japonce k tomu, že dosadili na konzuláty v Kovnu diplomaty, kteří se stali spravedlivými mezi národy, a ochotně obstarávali stovky víz pro bnei Tora, což jim umožnilo opustit Litvu a vydat se na cestu za svobodou? Co přimělo ruskou vládu, aby deportovala stovky bnei Tora na Sibiř jen týden předtím, než Němci napadli Litvu? Tato deportace zachránila životy 80% těchto lidí, kteří sice strašně trpěli na Sibiři, ale unikli jisté smrti.
Odpověď na všechny tyto otázky najdeme v Příslovích: „Královo srdce je v Hospodinových rukou jako vodní toky; nakloní je, kam se mu zlíbí.“ (Přísloví 21,1) Pro všechny tyto zachráněné to byl zázrak, srovnatelný se zázrakem vyjití z Egypta. Pro ně se zpřítomněl ten dnešní verš: „Onoho dne zachránil Hospodin Izraele z moci Egypta.“
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire