V naší paraše se objevuje
tohle přikázání: „Tento měsíc bude pro vás začátkem měsíců…“ (Šemot 12,2). V biblických dobách
byl nový měsíc- Roš chodeš menším
svátkem, vyhlašovaným, když nejméně dva spolehliví svědkové potvrdili, že se
měsíc na obloze objevil. Když byl později v období Talmudu (zhruba ve 4.
století obč. letopočtu) ustanoven kalendář, nebylo už třeba spoléhat se na taková svědectví. Dříve to ovšem bylo
velice důležité pro to, aby se všechny přikázané svátky slavily v
přesně určeném, stanoveném čase.
Samotný židovský kalendář je takovou pěknou směskou lunárního a
solárního kalendáře. Kdybychom se totiž drželi jen lunárního, naše svátky by se
posunovaly v kalendáři bez jakékoliv brzdy, tak jako třeba u muslimů postní
měsíc Ramadán. Ale protože se má Pesach slavit v jarních měsících,
vykoumali vyrovnávací systém naši předkové tak: měsíce o délce 30 a 29 dní se
pravidelně střídají, a jednou za čas se přidá třináctý měsíc, který má 29 dní,
a to sedmkrát v průběhu 19 solárních roků. Jednoduché, že ano?
Naši
moudří vždycky dokázali zapojit jak svou víru, tak i mozek. To je fakt, ale co
s takovým přikázáním dnes? Nebo s jinými, týkajícími se dnes už
neexistujícího Chrámu? Máme se jimi zabývat, může to vůbec něco užitečného
přinést? Jsem taková konzerva, že si myslím, že ano.
I
v liturgii se na Roš chodeš (=
hlava měsíce) pamatuje. Patří k němu přednes krátkého („polovičního“) Halelu (Žalmy 113-118, v krátké
verzi bez prvních jedenácti veršů Žalmů 115 a 116), a kromě Halelu ještě další
věci. Znovu se objevuje otázka, jaký to má smysl když už s kalendářem
nemáme nejmenší problém. Raši se na ten
uvedený verš dívá takhle: „Tento měsíc“ – to znamená, že Hospodin ukázal
Mojžíšovi měsíc v jeho obnově a řekl mu: „Když se měsíc sám obnoví, bude
to začátek měsíce pro vás.“ Jak to asi myslel, vysvětlím pomocí příběhu.
Vedoucí představitel mirrerské ješivy, rabín Chajim Shmulewitz, vyprávěl
tenhle příběh. Mluvil v něm o tom,
co slyšel od přeživšího holokaustu, kterého se zeptal: „Jak jsi přežil? Jak
jsi vydržel pět let v táboře nucených prací? Jak jsi tam udržel svého
ducha, svoji víru v těch nejtemnějších dobách?“
A ten
přeživší odpověděl:
V táboře jsme pochopitelně nebyli schopni dodržovat micvot – přikázání. Zbavili nás každé
příležitosti. Neměli jsme žádný šabat. Jen ve snu jsme mohli snít o klidu a soustředění. Každé ráno jsme
byli odvedeni pracovat do lesa a po setmění jsme pochodovali zpátky k naši
barákům.
Ale
byla tu jedna věc, kterou nám nacisté vzít nemohli – měsíc. Mezi námi byli muži
kteří sledovali židovský kalendář a den, na který připadne Roš chodeš. Sledovali jsme oblohu,
abychom zjistili, jestli je už měsíc pryč. A když jsme museli večer pochodovat
zpátky do lágru, s vojáky po obou stranách zástupu, někdo uprostřed
zašeptal: Můžeme pronést kiduš levana.
(Ten se říká při první příležitosti, kdy je měsíc znovu zřetelně viditelný).
Chytili jsme se za ruce a jak jsme pochodovali, začali jsme s brachou – požehnáním. A došli jsme ke
slovům: Měsíci řekl, ať se sám obnovuje jako koruna nádhery pro ty, kteří jsou
zrozeni (Jím) z lůna, kteří jsou předurčeni k tomu, aby se sami
obnovovali jako on… - Měsíc pro nás
tenkrát symbolizoval obnovu, obnovu židovského lidu, obnovu Davidovského
království. Vyslovili jsme ta slova a cítili jsme se posíleni a říkali jsme si,
že jednoho dne zažijeme takovou obnovu… V tu chvíli se obnovovala alespoň
naděje.
Co
k tomu dodat, i tohle téměř neznámé přikázání a jeho dodržování má neuvěřitelnou moc. Sluší se připomenout i vysvětlení Sforna
k tomu našemu verši: „Tento měsíc bude pro vás začátkem měsíců“. Sforno k
tomu říká: Od nynějška budou měsíce roku vaše, uděláte si s nimi to, co
si budete přát. Během otroctví vám vaše dny nepatřily, byly využívány prací pro
druhé a pro naplnění jejich vůle. Ano, je to opojná svoboda, mít možnost dělat
si co chceme. Ten omezený čas je náš. Je to ale i ohromná zodpovědnost takový
dar nepromrhat. Šťastný je ten, kdo ví, jak nejlépe využít svůj vyměřený čas.
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire