Rut: Tiša be-av: kniha Ejcha

Ve středu večer (29.7.2020) začíná nejsmutnější den židovského roku, devátý den měsíce av. Je spojen s celodenním půstem, zákazem příjemných věcí (stejně jako ve Dni smíření, Jom Kipur, mezi to patří například nošení kožené obuvi, tělesný styk, používání kosmetiky aj.) a truchlením. Dle židovské tradice se v tento den udály největší židovské katastrofy, mimo jiné zboření prvního i druhého Chrámu.

Čteme knihu Ejcha, jejíž titul se do češtiny překládá jako Pláč, někdy též Pláč Jeremiášův dle proroka, jemuž je přisuzováno autorství. Při mém loňském letním studiu na Konzervativní ješivě v Jeruzalémě jsem se v jednom z absolvovaných kurzů se skvělou učitelkou Bex Stern Rosenblatt věnovala právě podrobnějšímu studiu této knihy. Musím přiznat, nebyla to jednoduchá záležitost, jak z hlediska jazykového (úžasně to usnadňovaly precizně připravené pracovní listy s hebrejsko-anglickým přepisem), tak z obsahového. U čtvrté části jsem se ze všech těch hrůzných věcí, které jsou v ní popisované, psychicky rozložila natolik, že jsem odmítla ve studiu dál pokračovat – podržela mě Ruth, moje parťačka v chevrutě, díky které jsem nakonec byla schopna studium dokončit. Z tohoto hlediska si nedovedu představit jinou část Tanachu, která by nás lépe převedla do té pravé truchlivé nálady...

Podotýkám, že jsme se soutředili výhradně na originální text Ejcha bez ohledu na četné rabínské výklady a midraše.

Tetragrammaton překládám v češtině zavedeným výrazem Hospodin; překlady, není-li uvedeno jinak, jsou mé vlastní (snažila jsem se o větší doslovnost pro lepší pochopení hebrejštiny, takže prosím omluvte kostrbatost). 

Pokud aspoň trochu vládnete hebrejštině, doporučuji sledovat originál, například přes tento odkaz na Sefarii. Anglický překlad tamtéž je poněkud komplikovaný a archaický, takže pro zjednodušení si zároveň připravte českou verzi tištěnou nebo klikněte na odkaz pro online Bibli 21.

 

Obecná struktura textu

Kniha Ejcha je rozdělena do pěti částí. První, druhá a čtvrtá část začínají slovem Ejcha (první písmeno alef א) a obsahují 22 veršů, které tvoří akrostich – každý verš začíná následujícím písmenem hebrejské abecedy.

První verš třetí knihy též začíná písmenem alef א, tentokrát však ve slově Ani אני a pokračuje podle abecedy, avšak každému písmenu jsou přiděleny hned tři verše – s jejich celkovým počtem 66 je nejdelší částí.

Pátá část má sice 22 veršů, ale první verš začíná písmenem zajin ז ve slově zachor זכור (pamatuj) a počáteční písmena dalších veršů jsou náhodná (nebo jsem aspoň neodhalila žádný klíč ;-) a nepokrývají celou abecedu – opakuje se 11 hebrejských písmen a zbývajících 11 se nevyskytuje vůbec (jedná se o gimel, dalet, vav, chet, tet, samech, pe, cade, kuf, reš a tav).

 

Časové zařazení

Kniha byla sepsána po zničení prvního Chrámu a Jeruzaléma Babyloňany, tzn. po roce 586 před občanským letopočtem, pravděpodobně prorokem Jeremiášem (Jirmejahu).

 

1. část

První slovo opakující se ve třech částech, ejcha אֵיכָה, je odvozeno od hebrejského výrazu ejch אֵיך znamenající „jak“. V tomto případě má negativní konotaci, jako povzdech (v češtině vyjádřeno „Ach jak“, B21). Prorok Jeremiáš přichází k troskám Jeruzaléma, které pamatuje jako bohaté, hrdé a prosperující město, a je zdrcen tím, co se z něj stalo. Jeruzalém (všechna města jsou v hebrejštině ženského rodu) přirovnává k opuštěné ženě – vdově, zrazené milence, dřívější princezně, objevuje se označení Bat Cijón בַּת צִיוֹן, Dcera Sionu. Nejenže jí nikdo nepomůže, nikdo ji neutěší, ale navíc se jí její nepřátelé vysmívají. Svaté bylo znesvěceno, lid hladoví, obklíčen nepřáteli. Verš 3 se zmiňuje o Jehudovi – zde krycí označení pro izraelský lid (vesměs z rodu Jehuda neboli Juda, viz zeměpisné označení Judsko), který byl odveden do exilu. Ve verši 5 se dovídáme, že „ona“ spáchala těžký zločin či přestupek (v hebrejštině פְּשָׁע) a proto ji Hospodin (první zmínka o B-hu ve formě tetragrammatonu) nechal trpět. Ale hned ve verši 8 čteme חֵטְא חָטְאָה, doslovně přeloženo „hříchem hřešila“. V hebrejštině se použití slov se stejným kořenem hned za sebou (což by v češtině působilo jako pleonasmus) používá jako literární obrat pro zdůraznění významu; můžeme to chápat tak, že opakovaně hřešila (B21 „hrozně hřešila“). V tomtéž verši si povšimněme výrazu „nečistá“, נִידָה, který dnes používáme jako označení rituálně nečisté ženy (očista probíhá ponořením do mikve).

Ve verši 9 se mluvčí začínají střídat – kromě proroka-komentátora se ozývá i hlas Jeruzaléma (stále v ženském rodě), který oslovuje přímo Hospodina – „pohleď na mou bídu“, verš 11 „podívej a pohleď, stala jsem se bezcennou“. Tentokrát se opakují slova s jiným kořenem, ale stejným významem: רְאֵה a הַבִּיטָה, opět pro zdůraznění.

V následujících verších se hlas Jeruzaléma mění ze sebelítostivého a pláče i pro utrpení svých obyvatel (verš 15 „čas pro zničení mých mladých mužů“, „dívky, dcery Jehudovy jsou pošlapány jako v lisu“, verš 18 „mé dívky a mladíci odešli do zajetí“). Zároveň se objevují i známky sebereflexe („spravedlivý je Hospodin, protože jsem odmítla jeho ústa“, verš 18).

V posledních dvou verších se překvapivě dovídáme, že ač pro město není žádná útěcha (אֵין מְנַחֵם לִי, nemožnost útěchy též ve verších 2, 9, 16, 17), snad by pomohlo vidět (též hřešící) nepřátele stejně pokořené, jako je Jeruzalém.

 

2. část

Zatímco první verš první části je pln lítosti nad zničeným městem, v druhé části se autor podivuje nad mírou hněvu, kterou Pán (B-h, hebrejsky Adonaj אֲדֺנָי doslova „můj pán“) seslal na Dceru Sionu. Výrazem pro hněv je אַף, což ovšem znamená i nos (použit i ve verších 3, 6, 21, 22 a v dalších částech). Na rozdíl od prvního dílu, kde byli obviňováni nepřátelé a bývalí přátelé (spojenci) Jeruzaléma, zodpovědnost za pád města přebírá sám Nejvyšší (označovaný jako Adonaj až do verše 6, kde v souvislosti se zapomenutým šabatem přichází opět výraz Hospodin). Dokonce je sám Hospodin přirovnáván k nepříteli a jeho pravá ruka (יְמִינָה), která dřív vyváděla Izrael z nesnází, je najednou jako ruka nepřítele (verš 4).

Další poměrně silné slovo, které se opakuje, je בִּלַע, spolknul (Hospodin): Jákoba (2), Izrael (5), Dceru Sionu (8) – tedy tragédie postihla opravdu celý izraelský lid. Hněv Nejvyššího žhne jako oheň a ve verši 3 doslova pojídá (versus polyká): „Spálí Jákoba jako plamen ohně pojídající (vše) kolem“. Povšimněme si opět použití různých slov s podobným významem: יִבְעַר spálí, אֵשׁ oheň a לֶהָבָה plamen.

Hospodin neinspiruje pravé proroky (9), zato jiní prorokují falešně (14), a starší Izraele, na jejichž radu lid vždy spoléhal, sedí tiše na zemi (10; znak truchlení, stejně tak i my bychom v tento den měli sedět níže než obvykle). Druhý hlas, hlas Jeruzaléma (jako matka lidu), dodává, že její děti hladoví a vypouštějí duše v náručí svých matek (11 a 12). Ve verši 13 se dojatý prorok ptá: „k čemu tě připodobním“ מַה אֲדַמֶה לָך a „s čím tě srovnám“ מַה אַשׁוֶה לָך – protože historie nezná tak velkou zkázu a obrovskou tragédii, jaká se stala městu a jeho obyvatelům. „Kdo tě uzdraví?“ (מִי יִרְפָּא לָך, tamtéž).

Ve verši 19 jí doporučuje, aby svůj nářek a prosbu směřovala přímo k Adonaji. Dokonce se zde používá krásný výraz, jež známe i v češtině – שִׁפְכִי כַמַיִם לִבֵּךְ, „vylij jako vodu své srdce“. Stejně i my v modlitbě vylíváme srdce před Hospodinem, protože jemu můžeme odhalit všechny své strachy a starosti v jistotě, že budeme-li před ním upřímní, vyslechne nás.

 

3. část

Vypravěč, doteď hovořící z pozice pozorovatele, se ztotožňuje s Jeruzalémem (proto už neslyšíme její hlas): najednou je to i on, kdo trpí, pláče, je zničen, dokonce je terčem pro „jeho“ šíp (12). Kdo tohle všechno činí? On, jako třetí osoba mužského čísla – není jmenovaný, ale tušíme, o koho se jedná. Konečně v 18. verši je přímo řečeno: „a řeknu: zmizela má věčnost, mé očekávání (naděje) od Hospodina“. Nastává obrat ve vyznění a prorok se obrací přímo k Nejvyššímu a hledá u něj útěchu a podporu. „Nové je v každém ránu, veliká je tvá pravdivá víra“ (23) – zde vidíme paralelu s první ranní modlitbou Mode ani a jejím ukončením רַבָּה אֱמוּנָתֶךָ. Hned následující verš (24) působí vyloženě optimisticky: „Mým podílem je Hospodin, řekla má duše, nade vše v něj doufám“.

Autor doufá, že Nejvyšší, který zabíjel bez slitování (43) a zahalil se v oblaku, takže k němu nepronikly modlitby (44), se opět smiluje. Přímo jej oslovuje, barvitě líčí své pokoření a věří, že byl vyslyšen: קָרָבְתָּ בְּיוֺם אֶקְרֶךָ אָמַרְתָּ אַל תִירָא „přiblížil ses v den, kdy jsem k tobě volal, řekl jsi: neboj se“ (57).

V závěru se opakuje myšlenka z první části, tedy že nepřátelé mají být též potrestáni, zde doslova „prokleti“ (65) a „vymazáni zpod nebes Hospodinových“ (66).

 

4. část

Teď začíná to nejhorší. Zatímco doposud bylo zničení Jeruzaléma popisováno přece jen s určitým lyrickým nádechem, zde najdeme realistický popis hladomoru, který město sužuje. Postihl všechny, boháče i aristokracii. Neutěší nás modlitby, jako v předchozí části. Hospodin, ke kterému jsme se obraceli v naději, zde figuruje jako ničivý B-h.

Dřívější sláva, nádhera a bohatství izraelského lidu, přirovnávané ke zlatu (1, 2) a drahým kamenům (1, 7), je pryč. „Nevěřili králové světa, všichni kteří obývají svět (doslova „sedící ve světě“), protože přijde protivník a nepřítel do bran Jeruzaléma“ (12). „Dcera mého lidu“ se dokonce chová hůř než pouštní šakali: ti kojí své děti, ale ona je jako pštros, který po nakladení vajec opouští hnízdo a dál se o ně nestará (3). Děti zmírají žízní i hladem (4), takže pro člověka je lepší být zabit v boji, než bolestivě umírat v důsledku hladomoru (9). Dokonce „milosrdné ruce žen vařily své děti“ – raději je samy zahubily, než aby je nechaly dále trápit (10). Srovnejme s příběhem Hagar, která po vyhnání do pouště nechala svého syna Jišmaele opodál, aby nemusela sledovat, jak umírá žízní…

Proč taková zkáza Izrael postihla? Protože hřešil hůře, než lid Sodomy (6) – a ta, jak víme, byla zničená úplně celá. Doslova „zvětšil se prohřešek dcery mého lidu nad hřích Sodomy“, וַיִגְדַל עֲוֺן בַּת עַמִי מֵחַטַאת סְדֺם. Hříchy jsou podrobněji popsány veršem 13: proroci i kněží páchali hanebnosti a prolévali krev spravedlivých. Nyní נָעוּ עִוְרִים – bloudí slepí (14), což může přeneseně znamenat, že nevidí svou budoucnost, ale i doslova odkazovat na posledního krále Chizkijáše, který byl při útěku z Jeruzaléma zajat a oslepen Babyloňany.

V posledních dvou verších zaznívá pomstychtivost: Dcera Edomu בַּת אֱדוֺם, což je výraz, který se kromě Edomského království později používal pro označení Římanů, která sedí v zemi Uz (= Persie) přijde taky na řadu. Opije se a svlékne donaha – i ona bude svou vinou znesvěcena a ponížena (21). V protikladu jsou ve verši 22 Dcera Sionu, jejíž „prohřešek skončí“ a „nebude pokračovat ve svém vyhnanství“, לֺא יוֺסִיף לְהַגְלוֺתֵךְ, a Dcera Edomu, která „odhalí své hříchy“ גִילָה עַל חַטֺאתָיִךְ.

 

5. část

Nastává oproštění od emočně vypjatého tónu, vypravěčem (v množném čísle) je nyní samotný lid Izraele, který působí vyčerpaně či dokonce smířeně. Velmi popisně až nezúčastněně vyjmenovává a opakuje jednotlivé motivy z předchozích částí. Snad bychom se i mohli domnívat, že autorem je někdo jiný, který jen shrnuje to, co již bylo řečeno?

V první verši se praví: „Pamatuj, Hospodine, co se nám stalo, pohleď a podívej (srovnání Ejcha 1:19) na naši hanbu“. Zmiňují se matky-vdovy, sirotci, sužované dívky a mladíci; „starší z bran ustali“ (14, srovnej s Megilat Ester, kde Mordechaj sedával mezi moudrými stařešiny v branách Šušanu). V zoufalství se přeživší Izraele obracejí ke svým sousedům, Egyptu a Asýrii, s prosbou o potravinovou pomoc (6). Ve verši 7 „naši otcové hřešili a už jich není“ אֲבֺתֵינוּ חָטְאוּ וְאֵינָם se nabízí paralela s hříchem v poušti, kdy izraelský lid dorazil do Erecu až ve chvíli, kdy původní generace vymřela…

„Na hoře Sion, jež byla zničena, lišky se po ní prochází“ (18). V češtině máme pořekadlo „lišky tam dávají dobrou noc“, které trefně vyjadřuje situaci: z města jsou opuštěné ruiny, kam si troufají i divoká zvířata, jako by to vždy bývala pustina!

V následujícím verši (19) autor oslovuje přímo Hospodina a uznává ho jako věčného vládce: „Ty, Hospodine, budeš sedět na svém trůnu ke generaci a generaci (po všechny generace)“ אַתָה ה’ לְעוֺלָם תֵשֵׁב כִּסְאֲךָ לְדוֺר וָדוֺר.

Při předčítání svitku Ejcha, jehož závěr zní pochybovačně a pesimisticky, situaci řešíme tak, že 21. verš přečteme znovu po 22. verši, abychom i tak tragický den, jako je Tiša be-av, končili v naději. Předposlední verš je silný a moudrý, stal se dokonce součástí každotýdenní šabatové b-hoslužby, kdy na samý závěr šachritu po uložení Tóry zpět do aron ha-kodeš zpíváme: „Navrať nás, Hospodine, k sobě a my se k tobě vrátíme, obnov naše dny jako za starých časů“  השִׁיבֵינוּ ה’ אֵלֶיךָ וְנָשׁוּבהָ חַדֵשׁ יָמֶינוּ כְּקֶדֶם. První „navrať“ je v pasivu, tzn. „udělej, abychom se navrátili“, druhé je aktivní. Kořen je stejný jako ve slově t‘šuva תְשׁוּבָה, doslova návrat, ale používaný ve smyslu pokání, tedy návratu ke zb-žnému životu. S trochou nadsázky můžeme říci, že když nás Nejvyšší postrčí, ukáže nám cestu k pokání, potom i my sami jsem schopní touto cestou pokračovat, stát se upřímnými kajícníky a opět nalézt milost v Hospodinových očích.

 

Závěr

V tomto článku, který zdaleka nevyčerpává veškerou tematiku knihy Ejcha, jsem se zaměřila především na ty části, které mne samotnou nejvíce oslovily a donutily k zamyšlení. Věřím, že každý čtenář si najde vlastní interpretaci a nejspíš ho, stejně jako při opakovaném čtení Tóry, každý rok zaujme trochu jiná pasáž, nebo na ni bude hledět jinou optikou…

Častá otázka ohledně dodržování Tiša be-av: musíme ještě truchlit, když máme opět vlastní židovský stát? Pro mě osobně je odpověď ano.

1. V minulosti byly dva Chrámy zničeny a nový ještě vystavěn není (nebudu zabíhat do sporů, zdali ho ještě vůbec potřebujeme).

2. Celý svět je plný antisemitismu. I v takzvaně demokratických zemích Židé pociťují v lepším případě pouze odtažitost většinové společnosti.

3. Vzpomínáme na utrpení a porážky židovského národa. Historie nezmizela a jen tím, že si ji budeme stále připomínat, se snad vyvarujeme tomu, aby se opakovala…

 

Pro ty, co se mohou postit, přeji צוֺם קָל, snadný půst. A budu ráda, když napíšete své postřehy a připomínky do komentářů.