O motivaci

Šmulimu je 17 měsíců, tak asi nikoho nepřekvapí, že to málo času, co mám na čtení, věnuju knihám o výchově. V tuhle chvíli mám rozečtenou knihu Respektovat a být respektován a jsem z ní nadšená. I když to není Tóra, je to kniha, která může k lepšímu porozumění a aplikaci Tóry pomoci. Myslím, že inspirace z této knihy mi vydrží na několik příspěvků, ale dneska o motivaci.

Asi se všichni shodneme (a už jsem o tom i psala), že židovství nní úplně náboženství pro děti-pokud nám má dávat halacha a její aplikace smysl, pokud chceme z Tóry vydolovat víc, než pouhý pšat (prvotní význam), je potřeba hodně a dlouho přemýšlet, studovat a nepolevovat v tom celý život. Příběhy z knihy Berešit (Genesis) jsou fajn pro malé děti, ale pokud je nedokážeme pro sebe interpretovat tak, aby nám dávaly smysl i v dospělosti, nejspíš pověsíme náboženství na hřebík. A to ani nemluvím o kniže Vajikra (Levitikus). Proto mnozí rabíni rádi říkají dospělým, kteří za nimi přijdou, že nevěří v Boha: "V toho Boha, ve kterého nevěříte, nevěřím ani já".

K tomu, abychom vytrvali a věnovali se náboženským otázkám i po bar/bat micva ovšem potřebujeme motivaci. A jak píší ve výše zmíněné knize, tu můžem mít vnitřní nebo vnější. Ale jen ta vnitřní nás opravdu může dovést k celoživonímu studiu Tóry. Ta vnější-motivace odměnami, pochvalami nebo tresty a kritikou, nevede k ničemu dobrému a jakmile zmizí tlak, přestaneme se danou činností zabývat, navíc výsledky naší práce jsou spíš průměrné, než excelentní. Že to tak funguje u donucování pod hrozbou trestu, to asi nikoho nepřekvapí, ale paradoxně to funguje velmi podobně i v případě odměn. Pokud totiž nějaká činnost musí být odměněna, aby ji nekdo vykonával, pak to musí být opravdu hrozná, nezábavná a zbytečná činnost. Kdyby to bylo něco užitečného, obohacujícího a příjemného, nebylo by žádného úplatku třeba, no ne? Jistě, práce s vnitřní motivací je mnohem těžší. Navíc, vnitřně nemotivovaný rodič jen těžko vykřeše vnitřní motivaci v dítěti. Rodič, který má židovství úplně na háku, ale chce, aby jeho potomek měl klasické bar/bat micva asi nemá jinou možnost než se uchýlit k vnější motivaci a slíbit nějaký drahý dárek. A i když náhodou rabín, který dítě připravuje, dokáže nějou vnitřní motivaci vzbudit, nedá se moc očekávat, že by vydržela dlouho i po 13.narozeninách...

S vnitřní a vnější motivací souvisí i další problém-problém konverzí. Ortodoxní rabináty, v čele s tím izraelským, utahují už nějaký pátek šrouby a žádají, aby se kandidáti nejen naučili halachu, ale i prokázali, že ji aplikují a budou aplikovat i v budoucnu. Na první pohled na tom není nic nelogického-v ortodoxním židovství je halacha alfou a omegou. Jenže přílišná kontrola kandidátů narušuje jejich vnitřní motivaci. Vnitřní motivaci stát se židem a brát halachu vážně. Blogerka Crazyjeyishconvert, která konvertovala konzervativně a pak ortodoxně, napsala, že konvertita musí proskočit všemi obručemi, které před něj bejt din postaví. Je to trefné. Chceš mít papír, že jsi žid? Tak skákej, jak já pískám. A vnitřní motivace, která bývá vysoká (a to i v případě těch, kdo konvertují kvůli sňatku, byť není taková, jakou by si ji rabíni přdstavovali...ale s tím se dá vhodně pracovat), dostává zabrat. A pak jsou potřeba čím dál tvrdší donucovací prostředky, jako stále častější případy anulování konverzí, protože se konvertita po nějaké době nechoval tak, jak by si dotyční rabíni představovali. Což považuju za totální výsměch halaše.

Jsem přesvědčená, že rabíni a bejt diny citlivě pracující s vnitřní motivací kandidátů, mají mnohem větší šanci vychovat konvertity integrované do komunity a celoživotně zaujaté studiem a aplikací Tóry. A navíc, takové bejt diny mají potenciál stát se spojeným bejt dinem pro všechny denominace...ale to už je tak trochu z říše sci-fi.