V naší paraše Vajigaš vrcholí drama Josefa a jeho bratrů. Jeho bratři ho kvůli závisti a nenávisti prodali do otroctví a nevěděli, kde mu je konec. A teď po mnoha letech stojí před ním jako před egyptským velmožem a snaží se v době hladomoru právě od něj nakoupit obilí. On je poznává, oni jeho ne. Podrobuje je zkouškám, aby zjistil, jestli se změnili. Nechá podstrčit Benjamínovi do zavazadla vzácný pohár a pak ho „odhalí“. Tady nastává velká chvíle Judy. Přistupuje = „vajigaš“ - k Josefovi a nabízí se jako otrok za nebohého Benjamína. To je chvíle zlomu, ve které už Josef není schopen udržet své emoce. Pošle všechny pryč a zůstává sám se svými bratry.
To už je dospělý, spravedlivý muž – Josef hacadik, ne ten parádivý mládeneček. Nechce své bratry ponížit před svědky, aby se dozvěděli, že ho kdysi ostudně prodali do otroctví. „Já jsem Josef! Skutečně můj otec ještě žije?“ (Berešit 45,3) Jakoby ze samé radosti se ptá znovu na to, co už mu bratři před chvílí sami řekli. Toldot Jichak to vysvětluje tak, že se v tom chtěl ujistit, protože si mohl myslet, že mu to bratři říkají jenom ze strachu, že se jim teď pomstí. Protože i takový Ezau nechtěl Jákobovi ublížit, dokud žil jejich společný otec Izák, aby ho nezarmoutil. Tím spíš by jim nechtěl ublížit Josef, to je přece jen jiná liga než Ezau … Rabi Isserl v tom zopakovaném dotazu vidí takový Josefův povzdech: „Má můj otec ještě dar proroctví? Kdyby ano, nevěděl by, že jsem naživu?“
Příběh o Josefovi a jeho bratrech a nakonec i o jejich otci je jako z učebnice rodinné psychologie. Však to taky midraše patřičně rozebírají. Bratři Josefa prodali a pak si vzájemně slíbili, že to otci nikdy neprozradí. Šli a otci zalhali, že ho roztrhala divá zvěř. Když se o setkání bratrů s Josefem píše, že „s ním jeho bratři potom mluvili“ (Berešit 45,15), podle midraše ho prosili, aby o tom neříkal Jákobovi, že ho prodali. Báli se, aby je neproklel. Ramban píše, na základě textu parašat Vajechi, že se to Jákob skutečně nedozvěděl do konce svého života, nikdy. A z toho se dá usuzovat, že i sám Josef se potom musel nějak podílet na jejich lži, když pak mluvil se svým otcem. A musela to být ta nejmilosrdnější lež, jakou si můžeme představit. Nechtěl svému starému otci způsobit bolest, dovedl si představit, jaké zklamání by mu přinesla tahle zpráva o chování jeho synů. Je to velký paradox – mládenec Josef přinášel otci o svých bratrech zlé zprávy, možná i trochu přehnaně zlé. A teď přinášel Josef svému otci o svých bratrech zprávy dobré, přehnaně dobré. Jakoby se ty věci srovnávaly.
I „do faraonova domu se donesla zpráva: „Přišli Josefovi bratři.“ Bylo to milé faraónovi i jeho služebníkům.“ (Berešit 45,16) Bylo to pochopitelné, Josef pro ně byl dosud takovou záhadou. Znali ho jen jako služebníka a nic bližšího o něm vlastně nevěděli. Najednou vidí, že má pozoruhodné bratry a znamenitého otce. O rodinné historii naštěstí nic bližšího nevěděli a Josef byl tím pravým spravedlivým, který celou situaci správně chápal jako jedno velké Boží dílo a prozřetelnost. Přitom díky bratrům prožil otroctví a v něm i žalář. Ale on nežil nějakou sebelítostí, i když by na ni měl nárok jako málokdo. Místo toho měl Josef největší starost, aby se bratři vůbec nestrachovali, že by jim to teď chěl všechno vrátit. Naopak, všechny podaroval a radoval se společně s nimi.
Je tam i pár podrobností: „Všem jim dal sváteční pláště, Benjamínovi však dal tři sta šekelů stříbra a pět svátečních plášťů“. (Berešit 45,22) Proč zase nějaké rozdíly mezi bratry? Sváteční pláště jim dal proto, že si svoje ze žalu nad Benjamínem roztrhli. Jasně. Ale Benjamín nebyl u toho, když ho prodali, takže Benjamín dostal 300 šekelů stříbra, oni nic. Za pomluvu byla totiž taxa 100 šekelů, a Josef měl na triku tři pomluvy bratrů. Kdyby ho neprodali, vyplatil by je stejně. A těch pět plášťů pro Benjamína? Jeden dostal jako všichni ostatní, druhý proto, že měl s Josefem stejného otce i matku, třetí za to, že Josef umístil ten „kradený“ pohár do jeho zavazadla, a poslední dva pláště - protože mu Josef dlužil dvojnásobek – jako pokutu za krádež – za to, že před všemi oznámil, že je zloděj. Tak to aspoň vysvětlují naši moudří. Zkrátka, nečekejte od života nějaký utopický komunismus, vždycky má někdo víc a jiný míň – a někdy třeba jen proto, že u něčeho byl, nebo naopak nebyl.
Dále v dnešním textu čteme: „Josef jim podle faraónova příkazu vydal povozy a dal jim zásobu potravy na cestu“ (Berešit 45,21) Poslal jim i určité znamení Jákobovi, že je skutečně tím Josefem, kterého dávno oželel. Jákob si totiž, stejně jako Josef, jeho syn, dobře pamatoval jejich poslední rozmluvu – než ho poslal za jeho bratry. Učil ho, jak je důležité vyprovázet hosta. To má totiž chránit hosta před lupiči. I Tóra v této souvislosti nařizuje, že když je na cestě nalezeno tělo zabitého muže, lidé z města, které je nejblíž místu nálezu, musí obětovat tele jako smírčí oběť. Přitom musí říci: „Neprolili jsme krev tohoto muže, protože jsme ho doprovodili a dali mu chléb na cestu.“ A nyní tu verš říká: „Josef jim dal vozy (= agalot). Slovo „agalot“ je plurálem nejen pro slovo „agala“= vůz, ale také pro slovo „egla“ (= tele, v narážce na tzv. „egla arufa“ - viz výše zmíněné přikázáni o obětovaném teleti). Tím, že Josef poslal Jákobovi „agalot“, dal Josef svému duchovně vnímajícímu otci jemné, ale nepochybné ujištění o své identitě – protože tato oběť byla předmětem jejich posledního rozhovoru těsně před jejich odloučením.
Proto můžeme v Tóře nejprve číst, že když Jákobovy děti řekly, že je Josef naživu, „jeho srdce ochablo“ (45,26). Zůstalo netečné, zdráhalo se uvěřit. Ale když ho upozornili na Josefovo znamení, které je dnes součástí Tóry, a které bylo tím posledním, které ho naučil, potom uvěřil a „duch jejich otce Jákoba ožil“ (Berešit 45,27).
Celé naše společenství, naše obec, je takovou rodinou, tu horší, tu lepší, prostě „mišpoche“. Kéž bychom uměli svůj životní příběh chápat tak jako Josef, jako jednu velkou, povedenou Boží prozřetelnost. Neutápět se ve starých křivdách a hledět dopředu. Když hledat chyby, tak u sebe. Pojďme si dávat ta dobrá znamení, když naše srdce ochabne, aby znovu ožilo. Midraš Tanchuma píše, že to ochablé srdce uspalo v Jákobovi prorockého ducha a přitom byl jeho syn po celých dvaadvacet let jen pět dní cesty od něj a on o něm neměl ani ponětí. I my k sobě můžeme mít blíž, v Josefovi pro to máme skvělý příklad.
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire