Adaptujeme se

Za pár dní to bude měsíc našeho společného života se Šmulim, takže asi největší šok máme za sebou. Jak se shodlo mnoho lidí z našeho okolí, kteří sami mají děti, návrat z porodnice je něco jako když se vám do vašeho klidného bytu najednou nastěhuje spolubydlící, se kterým se navíc nedá moc komunikovat a který vyžaduje neustálou péči a pozornost. A ke kterému vám v porodnici sice dali takový všobecný návod, ale brzy zjistíte, že v tom návodu nejsou takové ty malé, ale podstatné detaily, které se liší dítě od dítěte a které rodiče musí postupně objevovat, často metodou pokus-omyl.
Začátek adaptace nebyl úplně jednoduchý, po císařském řezu se nesmí nosit nic těžkého, navíc Šmuli byl téměř neustále přisátý, takže jsem trávila první dny v křesle a kojila a k tomu tady byla rodina, která samozřejmě chtěla vidět miminko. No, nebylo to lehké, ačkoliv se všichni snažili být maximálně ohleduplní. Znovu jsem si potvrdila důležitost horké sprchy pro zachování duševního zdraví. Ale zjistila jsem, že co mě nejvíc ničilo v těch prvních dnech nebyl ani nedostatek spánku ani neustálý hlad potomka, ale totální zhroucení struktury dne. Vždycky jsem byla hodně "organizovaná" a najednou jsem se ocitla v totálním bezčasí. Jediná modlitba, kterou jsem zachovávala bylo požehnání po jídle, i když občas to dopadlo tak, že ho Eli četl nahlas a já mu sekundovala z křesla, kde jsem už zase kojila. Pak se Eli vrátil do práce a já jsem začala pomalu zase organizovat svůj život, tedy spíš náš, byť organizace hodně závisela na tom, kdy budou mít čas tchánovci, protože bez jejich pomoci jsem se nedostala ven. Od výtahu ke vchodu je totiž 6 schodů a kočárek je zatraceně těžký...
Tenhle týden se mi povedlo přesvědčit Šmuliho, že spát v nosítku a nebo v šátku je prima (v postýlce přes den spí maximálně čtvrt hodiny) a od té chvíle se cítím neskutečně svobodná. Můžu jít ven i bez cizí pomoci! Můžu psát blog! Postupně se vracím i k pravidelné modlitbě, byť zatím bez talitu a tefilin (ale i na ty snad brzo dojde). V sobotu vyzkouším, jestli Šmuli dokáže chrnět v šátku i během našeho šabatového studia Talmudu (minulý týden jsem se ho snažila uspat v postýlce a fakt to moc nefungovalo, ještěže jsme neřešili nijak složitou pasáž). Prostě můj (náš) život zase začíná mít nějaký řád (byť Šmuli zatím nemá stabilní 24h rytmus, ten by se měl ustálit v následujících týdnech) a tak snad zvládneme i přípravy na Pesach, který se už nebezpečně blíží...ale o tom příště :-)