Naše paraša Šmini obsahuje
takový podivný, tragický příběh. Během oslav po zbudování
Příbytku, při jeho slavnostním „uvedení do provozu“ synové
Árona, Nádab a Abíhú, obětovali, jak se tam píše „cizí
oheň“, něco nad plán,něco mimo stanovené regule- nevíme
přesně co. A pak okamžitě zahynuli ohněm, který „vyšel od
Hospodina“ (Vajikra 10,2). Možná nám to připomene
podobný, stejně končící příběh ze II. Samuelovy. Tam se píše
o tom, že král David doprovázel přenášení Boží schrány-
archy do Jeruzaléma. A přitom se stalo, že se povoz s archou
vychýlil, Uza ji zachytil a „Hospodin vzplanul proti Uzovi
hněvem. Bůh ho tam, pro neúctu zabil a on tam při Boží schráně
zemřel.“ (II. Samuelova 6,7)
Oba ty příběhy nějak vybočují
z běžné černé kroniky Tóry. Tady jsme na rozpacích,
protože nevíme, co si máme myslet. Čím se ti tři lidé
prohřešili? Co udělali špatně, že je vůbec potkal nějaký
trest a navíc tak okamžitý a hrozný? Všichni ti potrestaní nám
přijdou spíš hodní pochvaly než trestu. Nadšení, s jakým
Nádab a Abíhú přistoupili k obětování a udělali dokonce
i něco navíc, svědčí spíše pro ně. I Uza měl ty nejlepší
záměry- nechtěl, aby došlo k převržení archy a k jejímu
znesvěcení. Je to prostě divné.
Divné natolik, až se vysvětlování
těch událostí chopili moderní záhadologové a přišli s tím,
že archa byla vlastně zdrojem nějaké energie, snad elektřiny, a
došlo při neopatrném zacházení k výboji. S tímto
nápadem ovšem nehraje tradiční popis, který říká, že to
nebyl běžný oheň, ale takový, který spálí pouze duši. Nevíme
tu skoro nic, takže nám nezbývá, než se snažit pochopit smysl
této drsné lekce. Může spočívat například v tom, že jen
dobrá vůle nestačí. Je nutné vědět, jak postupovat a zvlášť,
když se jedná o svaté věci. Tady jen nějaká intuice, svaté
nadšení a ani snaha prostě nestačí. Bez odpovídající
disciplíny to vede na scestí - stačí si jen vzpomenout na všechny
ty falešné mesiáše a následky jejich činnosti.
Jsou lidé, kteří čtou a chápou
Tóru naprosto doslova. Ale těch je možné se optat: opravdu dotyk
přináší smrt? Ale kde nakonec archa skončila a kolik svatých
knih a svitků Tóry jen v minulém století skončilo
beztrestně v ohni? Proto je to jen naivní duchovní přestava
o dávných tabu předmětech.
Archa samotná nebyla nějakým
zbožňovaným idolem, který sám o sobě něco způsobuje. Když se
jí zmocnili Filištíni, nestali se tím pádem národem vyvoleným.
Vlastnictví desek smlouvy nebo svitků nezajišťovalo vyvolenost.
To, co bylo rozhodující, bylo slyšení slov, která tam byla
zapsána. Slyšení a dodržování. To dotýkání se archy bylo
zakázané a to dokonce i v případě jejího zachycení před
pádem. Ne proto, že by to bylo samo o sobě nebezpečné, ale
proto, že to tak bylo ustanoveno a zapsáno.
Čím nás tedy dnes může oslovit
ten hrozivý příběh náhlých smrtí? Já osobně neznám žádného
totálního ateistu. Každý má aspoň špetku víry v nějakou
spravedlnost, v něco svým způsobem svatého, co nás
převyšuje. A tak i těm, kdo věří v něco, něcistům,
hrozí že sejdou na určité scestí, na kterém se ocitnou
v rozporu se skutečnou svatostí. Možná, že tedy smrt
Áronových synů i pozdější smrt Uzy byly popsány kvůli tomu,
aby i ta příští pokolení pochopila, že co se týká svatosti,
existují určité závazné zásady. Tou první je, že je nutná
znalost vhodných, správných forem. A ta nepřetržitost společného
života víry předpokládá trvalost určitých forem. A druhou věcí
je, že podstata svatosti nespočívá ve fyzických předmětech,
ale v obsahu na nich zapsaných, zjevených slov. Nadšení
samotné nestačí. Ta slova máme poslouchat, studovat, přijmout a
ve svých životech pak opravdu prožít.
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire