Jak se vychází z otroctví s dítětem v náručí

Nakonec jsme na oba dva sedery byli s Elim a se Šmulim doma sami, abychom netýrali naše hosty dětským pláčem...trochu jsem se bála, že dva sedery jen ve dvou budou nuda, ale nakonec to bylo fajn a moc jsme si to užili, Eli koupil před svátky novou hagadu s komentáři, kterou sestavil jeden francouzský massorti rabín, takže první večer jsme to vzali celkem důkladně, druhý večer už spíš z rychlíku (ale oba dva večery jsme skončili o půlnoci...no, nebyl to sice Bnej Brak, ale i tak celkem dobrý!).
První večer byl Šmuli trochu protivný, protože přes den moc nespal. Eli ho o půl deváté uložil, začali jsme s kidušem a komentářem ke kiduši, který říká, že kidušem začínáme proto, že je to vlastně takové "časové znamení"-kidušem začíná šabat i svátky a jen svobodný člověk je pánem svého času a může šabat a svátky dodržovat. V tu chvíli se Šmuli rozplakal a doplnil tak vlastní komentář ke kiduši a k tomu, kdo je tady pánem svého času. Šmuli mi vzápětí usnul v náručí, kde chrněl až na konec Magidu, pak jsme ho uložili do postýlky a naštěstí se už nevzbudil (až do milosrdných tři čtvrtě na čtyři, už v noci zvládá 6-7 hodin v kuse, jupí!). Druhý večer šel Eli říct pár vět na úvod komunitního sederu (který se konal kousek od nás) a pak se vrátil domů, seder vedla rabínská studentka a vedla si dobře, takže jí navrhneme, aby po Vysokých svátcích začala jezdit pravidelně a uvidíme, jak se to bude dál vyvíjet.
Druhý večer bychom seder neměli začínat příliš brzy a zvlášť, když následuje po šabatu a v kiduši je vklíněná havdala (halachicky schůdné řešení je začít s Urchac a Kadeš udělat někdy v průběhu Magidu až nastane ten správný čas, což tady bylo letos ve 21:15). S Elim jsme sice chtěli začít dřív, ale Šmuliho jsme uspali až po deváté hodině, takže nakonec jsme seder zahájili tak, jak se má.
Letos jsem změnila recept na charoset a připravila jeho sefardskou verzi-rozinky a pokrájené datle zalijeme červeným vínem, přidáme skořici a (mletý) hřebíček a na mírném ohni vaříme dokud celá směs nezíská pastovitou konzistenci, kdo chce obzvlášť jemný charoset, tak to pak ještě rozmixuje. Na závěr přidáme nasekané vlašské ořechy. Recept jsem změnila jednak proto, že jsem alergická na syrová jablka (zkřížená alergie ke všem jarním stromům) a druhak proto, že vloni sefardský charoset přinesli kamarádi a já zjistila, že mi chutná o dost víc, než jeho aškenázská verze. Další nezanedbatelnou výhodou sefardského charosetu je jeho kladný vliv na naši schopnost trávit macesy...

Jak se tedy vychází z egyptského otroctví s dítětem v náručí? Vzhledem k tomu, že jsem doma na mateřské, tak jsem si mohla košerování kuchyně rozložit v čase a celkem to šlo v klidu, příští rok to bude větší záhul, protože už budu nejspíš pracovat na plný úvazek (plán je takový, že přejdu z 80% na 100% na začátku ledna) a Šmuli bude ve věku, kdy bude neustále žužlat nějaké sušenky a podobné kusy chamecu a trousit drobky úplně všude. Také jsme s překvapením zjistili, že sunar musí být košer le-pesach a dítě potřebuje i vykošerovanou nebo novou lahvičku (dítě sice není povinné dodržovat přikázání, ale rodiče nesmí chamec vlastnit ani z něj mít užitek), Šmuliho sice kojím, ale dostává obvykle večer, když už padám únavou a nutně potřebuju horkou sprchu, trochu sunaru...takže já mám z jeho sunaru rozhodně užitek! Naštěstí ho změna značky ani v nejmenším nerozhodila...
Ale s tím, že bychom se měli každý cítit, jako bychom i my vycházeli z otroctví, je to letos složitější. Občas si spíš připadám jako Moše, když šel za faraonem, aby propustil jeho lid a faraon jim místo toho ještě zhoršil už tak těžkou práci. Ale naštěstí to není moc často. A neměnila bych :-)