V naší paraše Tazria
ve III. Knize Mojžíšově se můžeme dočíst o očišťování
rodičky a o malomocenství lidí a
předmětů. Vracíme se v čase do doby, kdy nemělo smysl
hledat lékařské ordinace. Ty prostě nebyly, stejně jako lékaři.
Tyto služby zastávali kněží – kohanim. A tak se v knize
Vajikra, která se věnuje službě kohenů, můžeme
dočíst i o informacích tohoto druhu. A v dnešní paraše
Tazria se můžeme začíst do instrukcí, které vypadají jako
z příručky pro praktikanty z tehdejších (neexistujících) porodnických oddělení a z oddělení kožních chorob.
Ty verše se samozřejmě těžko
dají srovnávat s dnešní lékařskou praxí, která je o
tolik propracovanější, pracuje s novými poznatky i léky, s
úplně jinou úrovní hygieny, atd. Zdálo by se, že jde spíš jen
o takové perličky ve vyprávění o starobylých způsobech léčby
v oboru historie medicíny. I ty předpisy, které se týkají
izolace nemocných, vypadají spíš jako intuitivní pokus, jak
uniknout před šířící se nákazou – tisíce let před objevem
bakterií a před odhalením celého toho mechanismu šíření
nákazy. Někdo se i tak neubrání pohrdavému úšklebku nad
tehdejší úrovní poznání. Ale Tóra přece není knihou, která
by se věnovala kompletně tehdejším výdobytkům všeho lékařského
vědění. A tak je pro nás spíš důležité, proč bylo
rozhodnuto, že právě tyto pasáže v ní jsou obsažené. Čím
jsou tak důležité, nebo co nám dnes ještě mohou říci?
Zdá se, že kromě těch zdrojů,
které zachytily samotné tehdejší lékařské postupy, jde ještě
o něco dalšího, jiného. Ověřit si to můžeme podle zásad,
které se dochovaly v textech nebo ústní tradici. A tyto
zásady si protiřečí s jednoduchou interpretací předpisů o
izolaci. Například: před příchodem kněze se má vyklidit celý
dům – ale jak to, přece jsou všechny věci nakažené? Jiný
příklad uvádí Nechama Leibowitz: podle ústní tradice se
upouští od procedury kontroly, i když došlo k nákaze –
pokud jde o dům v Jeruzalémě, v době poutních svátků…
To je ale přece v úplném protikladu se smyslem karantény,
vždyť i při minimální lékařské znalosti musí být jasné, že
hygiena byla zrovna v tu dobu, kdy tam přicházely davy
poutníků, nanejvýš důležitá. I když by se to snad snažil
někdo vysvětlovat různými pragmatickými důvody, vedlo to
komentátory Tóry, třeba Sforna a nebo Hirsche k tomu, že
hledali jiný než lékařský smysl úryvků o malomocenství.
Ta nemoc, o které je tu řeč, se
jmenuje caraat a teprve v překladech byla ztotožněna
s malomocenstvím. A komentátoři ji nevnímají ani tak jako
medicínský problém, ale jako určitou připomínku, napomenutí,
varování. Tato fyzická obtíž je podle nich důsledkem nemoci
duše, nějaké hříšnosti, nemorálnosti. Jak Mojžíš, tak i
Miriam byli potrestání caraat, malomocenstvím, protože
zhřešili. A podle tradičního výkladu tu jde především o hřích
pomluvy, lašon ha-ra = zlý jazyk, zlou mluvu. Ten hřích i
dnes důvěrně známe, jako by to okřídlené slovní spojení „z
pokolení na pokolení“ platilo zvláště pro tento případ.
Podle takové interpretace ta izolace
není karanténou, ale trestem – oddělením od společenství
kvůli tomu, že takové chování společenství poškozuje.
Nejdůležitějším cílem jak samotné nemoci, tak i všech
postupů, kterými takhle postižený člověk procházel, bylo
přivést hříšníka k lítosti, k pokání.
To je fajn řešení. Ale vede to
k dalším otázkám a problémům. Někdo extrémně náboženský
by si mohl říci: na co doktoři, stačí zlepšit náboženský
postoj, vykonat nějaký rituál a je vyhráno. Nikdo přece nemůže
popřít, že existuje určitá spojitost mezi duchovním stavem
člověka a jeho stavem fyzickým. Kdo žije v neustálém
stresu, nakonec se to na jeho zdraví nějak projeví, jasná věc.
Jak to tedy je? Máme vnímat nemoc jako určité napomenutí, ale
zároveň využít každou lékařskou pomoc! Život je dar a dobrý
život je ještě větší dar. Za ten jsme odpovědní. Jak říká
Krajewski, naše znalosti v lékařství jsou dnes nepochybně
stokrát lepší. Naše cítění smyslu světa je ale taky nejspíš
stokrát slabší…
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire