Avi: Pesach a Píseň Písní

Pomalu nám končí svátek Pesach. Nezaškodí tedy zamyslet se nad tím, co nám vlastně připomíná. Je to především zman cherutenu- čas naší svobody. Všechny ty Boží zázraky, jeden za druhým, s jediným cílem: aby otroctví, ve kterém Izraelci žili, mohlo být ukončeno. Deset egyptských ran mělo přimět faraona, aby je propustil. Dělo se to nakonec ve velikém chvatu. Přízeň mocných, zvlášť ta vynucená, je vrtkavá. A tak si nesli jen nevykvašené těsto, ze kterého je možné upéct jen tenkou placku – maces. Po sedmi dnech na útěku přešli přes Rákosové moře a po čtyřiceti devíti dnech už stáli na úpatí hory Sinaj, kde od Boha obdrželi Tóru. Po dalších čtyřiceti letech putování dosáhli země zaslíbené.

Je takhle popsaná historie realistickým popisem, nebo nějakým mýtem? Nedá se to tak jednoduše potvrdit, i když se o to mnoho teorií snaží. Chybí archeologické nálezy o této cestě, které by ji jednoznačně potvrdily. Jedná se ale o dobu před zhruba 3250 lety. To, že ještě nebyl nalezen fyzický důkaz, nemůže být ani žádným vyvrácením této historie. Ani po mnoha významnějších civilizacích, které strávily mnohem delší čas na jednom, stejném místě, se taky nepodařilo najít nějaké zvláštní stopy. Izraelci se tam neusídlili, putovali a na poušti neměli moc příležitostí k výrobě předmětů, které by přečkaly až do dnešních dnů . Máme tedy po ruce „ jen“ víru? Existuje aspoň jeden odpovídající argument, který by ji nějak podpořil?

Snad ano. Známe mýty, které popisují zrod národa nebo civilizace a ty jsou plné reků a bohatýrů, takový mix Mirků Dušínů a supermanů. A to je pak je těžké takovým pohádkám uvěřit. No a pak tu máme popis Tóry, který zmiňuje plno nelichotivých obrazů Židů, kterými se lze jenom těžko chlubit. A zásluhy jsou tu připisovány i lidem, kteří naopak nebyli Židy. Malého Mojžíše zachrání egyptská princezna, on sám je vychováván jako Egypťan. Naproti tomu ten člověk, který mu hrozí udáním a kvůli kterému musí prchnout z Egypta – je Izraelita . Mojžíš si zase nechá radit od midjánského kněze Jitra, který je uznávanou, ale nežidovskou autoritou. V kontrastu s tím je velká část uprchlíků popisovaná jako věční potížisti. Nic jm není dobré,jsou malicherní, s ničím nejsou spokojeni. Bůh jim dal svobodu, ale jak si ji tahle parta vůbec zasluhuje? V jednu chvílije jejich chování už tak pobuřující, že se je Bůh rozhoduje zničit – a jen Mojžíšovy přímluvy ho zadrží. Věčně naříkají a vzdychají po „jistotách“ otroctví. Rozhodně to nejsou imponující postavy do nějakého pěkného, barvotiskového mýtu. Jako by to byli obtížní a zhýčkaní klienti cestovky na rekreaci s plnou penzí někde v Hurghádě. Po všech těch zázracích si nakonec ještě odlijí zlaté tele…

A tak se zdá, že když už byli Izraelité vylíčeni tak silně kritickým způsobem, úplně mimo všechny ty mýtotvorné trendy, realita popisu je tím velmi věrohodná. A navíc: je to dost nadějné uvědomění i pro nás. Ani my nejsme čítankoví hrdinové: neustále mrmláme, nejsme věrní a spolehliví, mnozí z nás pošilhávají po těch „jistotách“ otroctví, čekáme, až se o nás postarají jiní, abychom je pak za to stejně s plným nasazením zkritizovali… Když přes to všechno Bůh drží svoji smlouvu s vyvoleným lidem, je ve hře ještě něco víc, než pouhá smlouva . Tím zvláštním pojítkem je láska.

Právě proto se během svátku Pesach čte kniha Píseň Písní, která je to ódou na lásku. Na první pohled jde o milostnou lyriku. Ale judaismus a následně i křesťanství v ní vidí něco víc. Nejde tu o popis pouhé hollywoodské zamilovatosti, vybičovaných, povrchních emocí, po kterých zítra nezůstane ani stopa. Jde o duchovní blízkost s Bohem. S tím Bohem, který pro nás v minulosti udělal tolik zázraků a pokračuje v tom každý den našeho života. Je v tom stesk, prázdnota, kterou nemůže zaplnit nikdo jiný než náš Bůh. Skoro by se dalo říci, že přikázání jsou jako formát, osnovy, které by bez lásky byly jenom pustým, úmorným formalismem. Myslíte, že přeháním? Pojďme si na závěr přečíst alespoň pár veršů z Písně Písní na ukázku:

„Polož si mě na srdce jako pečeť, jako pečeť na své rámě.

Vždyť silná jako smrt je láska, neúprosná jako hrob žárlivost lásky.

Žár její – žár ohně, plamen Hospodinův.

Lásku neuhasí ani velké vody a řeky ji nezaplaví.

Kdyby za lásku chtěl někdo dávat všechno jmění svého domu, sklidil by jen pohrdání.“ (8,6-7)