Avi: Parašat Balak (Bemidbar 22,2- 25,9)

   Dnešní paraša ze IV. Knihy Mojžíšovy je notoricky známá, ale protože je barvitě vylíčená a obsahuje zajímavý děj, je stále velice populární.  Izraelci se už nezadržitelně blíží k zaslíbené zemi, vzbuzují obavy místních vládců, přes jejichž území by Izraelci jinak jen přešli. Ale oni Izraelce napadají a tak končí špatně. A zvěst o lidu, který si vybral Hospodin, se šíří. Nebudu vyprávět celý děj, který znáte, dotknu se jen několika drobností, kterých si všimli autoři midrašů ze sbírky Cena urena.

  Paraša začíná větou: „Balák, syn Sipórův, viděl všechno, co učinil Izrael Emorejcům.“ (Bemidbar 22,2). Konkrétně, že porazil krále Síchona a Óga. Pozorní autoři midrašů si všimli i takové drobnosti, že se tu nepíše Balák, král Moábu, jak by bylo běžné, ale jen Balák, syn Sipórův. Jako by mu srdce spadlo do kalhot. Králové, na které spoléhal, že ho ochrání, už padli. Ztratil odvahu a v podstatě už předem prohrál, přestal být králem. Jeho důstojnost, postavení  bylo pryč. Stál tu jen vystrašený Balák, syn Sipórův. Je tam i zmínka (22,4), že se Moáb radil s midjánskými staršími. Midraš to hned domýšlí.   Když viděli, že to izraelské vítězství nebylo dosaženo „normálním“, běžným způsobem, obrátili se na midjánské starší a řekli: „Mojžíš vyrostl mezi vámi. Řekněte nám, co je zdrojem jeho síly, která mu dává vítězství v bitvě?“ A oni mu odpověděli: „Mojžíšova síla spočívá pouze v jeho ústech, když se modlí.“ A tak si řekl Moáb: „Pošleme pro Bileáma, jehož síla je taky v jeho ústech a on je prokleje.“

  Bileám byl pohanský prorok. Byl prý astrologem. Když viděl, že hvězdy ukázaly zlý osud pro určitou osobu, tak ji proklel. A později, když ten zlý osud toho člověka  opravdu postihl, tak si lidé mysleli, že je to důsledek Bileámova prokletí. Proto i Balák bláhově věřil v moc Bileámova prokletí. Bileám měl určité prorocké schopnosti, které mu Bůh dal, ale protože  byl zlý, přišel o ně. A byl potrestán. Ale v té době ještě byl vyhlášenou věšteckou celebritou. Tušil, že se vydává na tenký led, když má proklínat Boží lid. Ale posílali za ním dary a čím dál významnější hodnostáře, tak své chamtivost a samolibosti nakonec podlehl.

  Když ti velmožové spali u Bileáma, Bůh k němu přišel a řekl mu: „ Kdo jsou ti muži ?“(22,9) Jakoby vševědoucí  Bůh chtěl zmást takovou otázkou Bileáma, aby se naopak naplnil jeho osud. Jestli má Bůh ve své vševědoucnosti takové mezery, mohl by snad přece jen proklít Izrael a On o tom ani nebude vědět.  Pak se odehrál zhruba nějaký takový dialog: Bileám řekl Bohu: “Tyto muže poslal Balák, aby proklínali Izrael.“ Bůh odpověděl: „Nechoď s nimi.“ Bileám řekl: „Budu je tedy proklínat ze svého domu.“  Bůh odvětil: „Nebudeš je proklínat!“  „Tak jim tedy požehnám“, řekl Bileám. A Bůh odsekl: „Jsou už dávno požehnaní, nepotřebují tvé požehnání.“ Znáte to, někdo vás nemá rád, věčně vám škodí a najednou se karta obrátí a ten samý člověk je vůči vám samý med a je až nepříjemně patolízalský. Taková falešnost je odporná i lidem, natož Pánu Bohu.

  Po určitých peripetiích ale Bůh přece jen dovolil Bileámovi, aby s nimi šel: „Když ti nabízejí odměnu, můžeš s nimi jít, ale musíš říci jen to, co ti řeknu.“ Bileám šel, ale ve svém nitru měl pořád utkvělou myšlenku, že se už  s Bohem nějak dohodne a nakonec  Izrael prokleje. Tomu nasvědčuje i to, že když se ráno Bileám opravdu chystal na cestu, „vzplanul Bůh hněvem, že jede, a Hospodinův posel se mu postavil do cesty jako protivník.“ (Bemidbar 22,2) Proč to všechno dohadování? Bez Boží moci by Bileámovo žehnání i proklínání bylo stejně jen prázdným slovem. Co tu máme jiného vidět? Bůh říká: „Nechoď, a pak „jdi“.  Všichni cítíme, že to „jdi“ je jaksi druhá volba, nic ke cti. Bůh nás vede, varuje, kárá, mluví k nám, ale nakonec  to rozhodnutí, ta svoboda volby, je naše, i se všemi důsledky.

  A Bileám se tedy vydává na cestu, jede na oslici, tak jak to všichni známe. Třikrát se jí do cesty postaví anděl, kterého Bileám nevidí. Potřetí je to v soutěsce, oslice nemá kam uhnout a jen klesne k zemi. Bileám je rozhořčen, zahanben před velmoži a tluče to nebohé zvíře holí.  Poslechněte si popis midraše, je to jako scénář ochotnické komedie.

  Bůh otevřel oslici ústa a ta řekla:  „Můžeš mě udeřit třikrát, protože máš v plánu proklínat lidi, kteří budou třikrát do roka chodit do Jeruzaléma na svátky.“  „Kdybych měl meč, byl bych tě zabil!“ vykřikl Bileám. Oslice odpověděla: „Chystáš se zničit celý národ svými ústy, ale na mě budeš potřebovat meč?“ Na to neměl  Bileám odpověď. Jeden z velmožů se zamyslel, a optal se Bileáma:“Proč nejedeš na koni, bylo by tě to důstojnější?“ „Nechal jsem ho v poli“, vytáčel se Bileám. Řekl osel: „Já jsem tvůj osel.“ „Můj osel na přepravu nákladu“, odtušil Bileám. „Aha, proto jedeš na mně“ , odsekl osel. „Jednou za čas se to prostě stane“ křičel Bileám. A po této konverzaci  Bileámovi Bůh otevírá oči a on vidí anděla s taseným mečem. Vrhá se k zemi a kvičí: „Nevěděl jsem, že přede mnou stojíš.“

  A zase je to ten falešný, patolízalský Bileám. Ale i velmožové jsou svědkem toho, že Bileám vlastně nic neví. Ten, který byl takový všeználek, všude byl dvakrát, měl tak úspěšné píárko...Je to velké ponížení pro člověka, který si pořád hrál na něco víc, než ve skutečnosti byl.

  Je to velké poučení i pro nás. Bůh po nás nechce nic než upřímnost, žádný velký „tyjátr“, hvězdné manýry, abychom se nestali po první opravdové krizi takovou tragikomickou figurkou jako byl Bileám, který byl nakonec pro smích i svému oslovi. Máme svobodu volby a pokud budeme brát Tóru vážně, nemusíme se dožít takových pádů. Protože jenom velmi povrchním lidem se může zdát, že ústa Mojžíše a ústa Bileáma jsou stejná.