Myslím, že už jsem o tom tady psala, ale prostě jsem teď v takové fázi života, že to asi potřebuju pravidelně opakovat: ta spousta micvot, které po nás židovství žádá má ohromnou výhodu v tom, že když nejsme z nějakého důvodu schopni plnit jednu nebo více, pořád nám jich ještě spousta zbývá.
Já jsem v tuhle chvíli velmi na štíru s modlitbou, ráno občas stihnu birkot ha šachar, ale někdy ani to ne, na minchu a maariv mi nezbývají síly. Jen o šabatu zvládnu všechny čtyři předepsané amidy (čtyři-dělám i musaf) a v neděli ráno zvládnu šacharit i s tefilin. Je to dost bída, ale prostě to tak v tuhle chvíli je a nedá se s tím nic moc dělat, leda bych někde sehnala hopinkovou šťávu (už si ani nepamatuju, z jakého animáku vlastně pochází hopsinková šťáva, jen mi utkvěl ten název :-D ). Navíc s covidem ustaly i návštěvy synagogy a lze jen doufat, že s novým židovkým rokem to bude lepší. Snad ano, většina "tvrdého jádra" členské základny (tedy ti, kdo chodí a podílí se na chodu synagogy) je už naočkovaná a snad se nám podaří obnovit i společné šabatové večeře, které jsou pro nás všechny tak důležité.
Ale protože náš židovký život nekončí tefilou a návštěvou synagogy, pořád se může realizovat dodržováním šabatu svátků (to je hodně příjemná micva), košer vařením, i když je pravda, že vařit košer je pro mně vlastně už úplně přirozené. Ale pořád se člověk musí v obchodě rozhodovat, co si do toho nákupního košíku hodí a co ne. Židovství pořád hodně ovlivňuje, o čem si povídáme u večeře (pokud uvařím něco, co zajistí, že Šmuli jí a ani nedutá...třeba pizzu), co čteme, jak se oblékáme, jak se rozhodujeme...
Ano, v tuhle chvíli je v mém životě hodně málo kavany, ale přitom se nedá říct, že bych přestala žít židovský život. To ani náhodou! Když jsem před lety bejt-dinu říkala, že pro mně je židovství způsob života a ne jen víra, byla to pravda. Ale tenkrát jsem ještě vůbec netušila, jak velká...
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire