letošní Šavuot se opravdu povedl

Letošní oslava svátku Šavuot se vážně vydařila. V sobotu večer se nás na noční studium sice nesešlo mnoho, ale všechny čtyři přednášky i společná večeře stály za to. První mluvil náš rabín o významu Šavuotu a hlavně o tom, jak se svátek vyvíjel od zemědělského k duchovnímu. Jako druhá mluvila členka obce, která se profesně věnuje historii židů v Alsasku a účastní se také výzkumů v genizách ve starých synagogách. Geniza je místo, kam se odkládají knihy a svitky, které jsou poškozené a nelze je používat, ale které obsahují jméno Boží a proto je nelze jen tak vyhodit do smetí. Někdy listiny zůstanou v genize stovky let a jsou skvělým archeologickým zdrojem, pokud je však správce synagogy pořádkumilovnější, pak listiny a svitky z genizy vezme a pohřbí na židovském hřbitově (myslím, že jsem se o tom zmiňovala, když jsem psala o svitku Tóry) a tím jsou pro nás ztraceny. Naší souvěrkyni se podařilo najít v genize synagogy v Metz (Méty) krásně zachovalý svitek haftary se zdobenými písmeny v prvním slově dané haftary. Haftara je čtení z proroků, ke každé paraše (oddílu Tóry pro ten který týden) patří i tematicky podobná haftara. Tradice čtení haftary se v židovství objevila během vlády Antiocha IV. Epifana, kdy bylo veřejné čtení z Tóry zakázáno (druhá možnost je ta, že čtení haftary sloužilo jako vymezení se vůči Samaritánům, kteří neuznávají proroky jako kanonické knihy). Buď jak buď, kromě příslušného oddílu Tóry se každý týden čte i příslušný oddíl z proroků. Haftara se však obvykle čte z knihy, v dřívějších dobách bylo také běžné, že byly napsané na pergamenu, ale jednotlivé pergameny nebyly sešity k sobě do svitku. Proto je nález svitku haftary velmi vzácný a co ho činí ještě vzácnější je jeho dobrý stav a právě ilustrovaná písmena (nemám bohužel žádnou fotku, ale tady je fotka upytlačená z internetu, kde je stránka ze staré pražské pesachové Hagady a můžete tam právě takový "ilustrovaný nadpis" vidět-je to ta červenomodrá část).

Třetí přednášku měla studentka z Kanady, která studuje klasickou literaturu a ve své diplomové práci se věnuje židovské literatuře psané v řečtině. Židé totiž žili v diaspoře (mimo Erec Jisrael) už dávno před zničením druhého chrámu v roce 70 o.l. Římany a kromě Babylónu byla významná diaspora i v Egyptě, zejména v Alexandrii. Alexandrijští židé byli vcelku asimilovaní (až natolik, že kvůli nim musela být přeložena Tóra do řečtiny a vznikla tak slavná Septuaginta) a běžně mluvili a psali řecky (židé v Erec Jisrael pro změnu aramejsky, ale aramejština je hebrejštině dost podobná). Přednáška byla zaměřená na příběh Josefa a Asenat-biblický Josef se totiž oženil s dcerou egyptského velekněze a tato pozdější řecky psaná literatura se snažila nějak zahladit problém s takovým smíšeným sňatkem a z Asenat udělala nadšenou konvertitku, která zahodila sošky bůžků, jen co z okna zahlédla Josefa. Navíc tato literatura zpodobňuje Josefa jako dokonalého muže, vzor všech ctností a opomíjí, že Tóra nijak nezastírá, že to byl v mládí poněkud zpovykaný fracek (tatínkův miláček)  a že jeho smíření s bratry taky nebylo úplně snadné.
Poslední přednáška se týkala knihy Ben Sira, česky obvykle nazývané Sírachovec. Je to deuterokanonická kniha, není tedy součástí hebrejské bible, ale je součástí Starého zákona podle katolíků (a některých dalších křesťanských církví). Byla součástí překladu Septuaginty a tím pádem se v řečtině zachovala a dostala se do křesťanského kánonu, který ze Septuaginty vychází, ale hebrejský originál (respektive jeho větší část) byl objeven až ve 20. století v káhirské genize a v Kumránu. Na tuto knihu se opakovaně odvolává Talmud i další rabínská literatura, ale poslední, o kom se ví, že ji četl v hebrejštině byl v 10. století Saadja Gaón. Sírachovec dost připomíná Kazatele (Kohelet, Eclesiastes) a ve srovnání s ním je to velmi zbožný spis (Kazatel je dost pesimista, řekla bych, že to je jedna z biblických knih, která se musí dobře číst i ateistům), ale do kánonu se nedostal nejspíš ze dvou důvodů-jeho autor prokazatelně žil v době, kdy už se nevyskytovali proroci a knize se tak nedala přičíst Boží inspirace (autorství Koheleta se přičítá králi Šalamounovi, byť je to vysoce nepravděpodobné) a druhak si ji přivlastnili křesťané.
Přednášky skončily o půlnoci a druhý den v 11 hodin dopoledne jsme měli ranní bohoslužbu v synagoze, speciálně zkrácenou, protože se počítalo s účastí dětí. Místo čtení knihy Rút byl její obsah přehrán v krátké improvizované scénce a na závěr jsme měli společný oběd.
Další velké svátky nás čekají až na začátku října, kdy bude Roš ha-šana, Jom kipur a Sukot. Přes léto jsou jen dva postní dny-17.tamuz (který nedržím) a 9.av (který držím). Ale protože budu na Roš ha-šana číst z Tóry (nebudeme mít rabína a tak jsme si museli rozdělit úkoly), budu mít přes léto rozhodně co dělat...