Roš hašana bez rabína

Zvládli jsme to, juchuuuu! V pěti lidech jsme zvládli bohoslužbu na erev Roš hašana a šacharit a musaf. Náš chazan zpíval báječně v doprovodu našeho druhého chazana, který ho také doprovázel na piano, Eli měl výbornou drašu, Thierry skvěle troubil na šofar a já jsem četla z Tóry a podle reakcí zúčastněných jsem četla dobře. Já si z toho moc nepamatuju, protože jsem se tak klepala, že mezi jednotlivými alijot jsem jen položila ruce na sefer, aby se mi netřásly a snažila se klidně dýchat.
Večer jsme ještě měli komunitní seder (jednak je to tradice a druhak, abychom naznačili, že Roš hašana jsou opravdu dva dny, i když jsme  u nás měli bohoslužbu jen první den a četli jsme obětování Izáka, které se jinak čte až druhý den).
Eli ve své draše vysvětlil, proč jsme se rozhodli číst obětování Izáka (akedat Jicchak) první den-historicky, když byl Roš hašana jen jeden den, četla se jen akeda. Pak rabíni nařídili v diaspoře o den prodloužit všechny svátky a akeda se přesunula na druhý den a první den se četl příběh o narození Izáka. Pak dvoudenní slavení Roš hašana převzaly i komunity v Izraeli a je tam dvoudenní dodnes. V raných dobách reformního judaismu byl Roš hašana zpátky zkrácen na jeden den, ale v dnešní době, kdy se velká část reformních komunit drží izraelského kalendáře, slaví se Roš hašana dva dny. My, protože jsme byli bez rabína, přesunuli jsme čtení akedy na první den, abychom během naší bohoslužby četli "to důležité", ale opakovaně jsme zdůraznili, že je to provizorium a že dvoudenní svátek nijak nezpochybňujeme. Pak se Eli věnoval samotnému obětování Izáka. Existuje spousta různých vysvětlení a jak Eli řekl: "každý má svého Abraháma". Interpretaci, kterou nabídl považuji za velmi dobrou-příběh o obětování Izáka dostává smysl až tehdy, když se dostaneme na konec, je vyprávěn z pohledu pozorovatele, ale my nevíme, zda Abraham tušil, že jde o zkoušku, jestli opravdu chtěl obětovat Izáka a doslova zaříznout všechno, co mu Bůh slíbil. To, co je na celém příběhu nejzásadnější není to, že Abraham je ochotný obětovat svého syna, ale že ve chvíli, kdy už svírá v ruce nůž a Izák leží svázaný na oltáři, je schopný slyšet Boží hlas, který na něj volá "Abrahame, Abrahame!". Že jen kvůli tomu, co slyšel jako první (a nebo si myslel, že slyšel) nepřeslechne hlas, který to zastaví. Tahle schopnost nespáchat něco, o čem si myslím, že po mě Bůh žádá, ale co odporuje lidskosti a zdravému rozumu a  naslouchat korektivu zhůry je aktuální i dnes, kdy se vraždí v Božím jméně a málokdo se zastaví, aby se zaposlouchal, zda tohle je opravdu to, co od nás Bůh žádá. Moje interpretace je velmi blízká té jeho, ale tu si nechám, až za pár týdnů budu psát komentář.

Všem, kdo čtou tenhle blog, přeju GMAR CHATIMA TOVA!