Avi: Parašat Chajej Sara (Berešit 23,1 – 25,18)

   Naše dnešní paraša začíná smutnou zprávou o smrti Sáry. Sára zemřela v požehnaném věku 127 let. I když v textu Tóry je to napsáno trochu jakoby kostrbatěji: „Života Sáry bylo sto a dvacet a sedm Sářiných let.“ (Berešit 23,1). Prý se tím naznačuje, že si opravdu prožila všechny ty roky, které jí byly souzeny žít. Jako u všech významných historických postav, tak také u Sáry se můžeme dočíst o legendách, které s ní byly spojeny. Za Sářina života její svíčky hořely od jednoho erev šabatu do druhého; těsta, které hnětla, bylo opravdu požehnaně a nad jejím stanem se stále vznášel oblak. A s její smrtí tyto jevy pochopitelně ustaly. Moudří také píší, že Sára nepotřebovala kosmetiku, že ve dvaceti byla tak krásná, jako sedmiletá dívenka. O tom, jak to bylo ve stovce, se už moudře nezmiňují. Nejspíš tu platí stejná zásada jako u nevěst – na ně se také zveřejňuje jen chvála a pozitiva.

  Rabi Bechaje píše, že slovo „vajihju“ (zde přeloženo „byl“- život) v číselné hodnotě písmen odpovídá třiceti sedmi. A z toho vyvozuje, že Sára ve skutečnosti žila naplněným životem pouhých třicet sedm let, od narození Izáka až k jeho svázání a téměř oběti, kdy mu bylo třicet sedm let. Ty roky předtím nebyly považovány za skutečný život. Mnoho dnešních žen, které touží otěhotnět a mít děti, a léta se jim to nedaří, by mohly vyprávět…

  „Vatamat Sara“= „A zemřela Sára“ (23,2). Tóra píše o Sářině smrti hned po části, pojednávající o téměř dokonané Izákově oběti. Když si uvědomíme, jak dlouho marně čekala dítě, je pro nás pochopitelné, že když Sára zaslechla, že byl její syn svázán na oltáři k oběti, byla její duše tou zprávou tak přemožena, že opustila její tělo. Pár veršů před zprávou o smrti Sáry se můžeme v Tóře dočíst o narození Rivky. Učí nás to, že než jeden spravedlivý zemře, druhý se na svět narodí…

  Dále tu můžeme číst o Abrahamově pláči: „Abraham přišel, aby nad Sárou naříkal a oplakával ji.“ (23,2) Abraham přicházel z Beer Ševy. Rabi Bechaje se ptá, proč je tu znovu zmíněno jméno Sáry, když už bylo jednou řečeno. Jeho vysvětlení je, že při „hespedu“, když se pronáší chvála na zemřelého, je správné několikrát jméno zesnulého zmínit. Rabi Bechajeho taky zajímá, proč se tu píše jen o Abrahamovi, ale ne o Izákovi, že by truchlil kvůli své matce. A vysvětluje to tak, že Izákovi o její smrti neřekli proto, aby se nemusel trápit tím, že jeho matka zemřela proto, že slyšela, že je spoután na oltáři. Navíc Izák se nevrátil společně s Abrahámem, ale ještě další tři roky zůstával na hoře Morija. Až mu bylo čtyřicet let, vrátil se a oženil s Rivkou.

  Autor knihy Toldot Jicchak se ptá: Normálně se přece člověk nejdříve rozpláče a pak velebí mrtvé. Proč je to tady obráceně? Odpovědí je, že Abraham byl velice šťastný, protože Izák byl právě zachráněn před obětí, a pak taky slyšel, že se narodila Rivka, potencionální nevěsta pro Izáka, z dobré rodiny… Víte jak se o chlapech říká, že na rozdíl od žen nedokáží dělat víc věcí najednou. A Abraham se nemohl z toho štěstí hned vpravit do přiměřeného smutku a pláče. Proto musel Sáru nejprve velebit, vyjmenovat všechny její velké činy, aby mu to pak šlo snadněji. Potom už byl schopen trochu plakat. Zde přeložené slovo „a plakal pro ni“ (=velivkotah) je v Tóře napsáno se zmenšeným písmenkem „kaf“ na znamení, že plakal málo, protože byl ještě veselý a tolik mu to zrovna nešlo.

  „Pak Abraham od zemřelé vstal“ (23,3). Abraham musel jednat s Chetejci o hrobu pro Sáru a z úcty k mrtvé Sáře poodešel stranou. Baal HaTurim píše, že je zakázáno mluvit v přítomnosti mrtvých. Podle něj to zahanbuje mrtvé, protože mluvit může každý kromě nich.

  Někdy to tak v životě je, že se paradoxně střetnou věci veselé a šťastné s těmi opravdu tragickými. Pro mě je takovým datem 17. listopad 1989. Poslouchal jsem ten den večer zahraniční rozhlas, který referoval o brutálním potlačení studentské demonstrace v Praze a o zřejmě mrtvém studentovi. Najednou se rozdrnčel zvonek a za dveřmi stáli policisté. Přišli nám sdělit, že otec manželky zřejmě nešťastnou náhodou vkročil pod tramvaj a zahynul. Byl pátek, na neděli chystal oslavu svých šedesátin. Nechtěl na nic zapomenout, vzal tašku a šel ulicí kolem Textilany. Ještě tam stálo lešení, které bránilo ve výhledu a zamyšlený pantáta zahnul rovnou pod tu rozjetou masu železa. V pondělí jsem ho mě jít identifikovat. Policisté mě naložili do vozu. Tou dobou už se v Liberci  k protestnímu pochodu chystali místní studenti. Policisté ignorovali nás jako pozůstalé, poslouchali vysílačku v autě a přisazovali si jen nenávistné komentáře, jak by oni rozdali těm studentům lopaty… V duchu jsem myslel na svého milého tchána, který tak neměl rád komunisty a nemohl se dočkat až padnou. No, nedočkal se, těsně se nedočkal. A přede mnou byla ještě ta identifikace. Měl jsem tu představu z detektivek, kdy člověka přivedou do místnosti, kde je nebožtík přikrytý prostěradlem, oni se zeptají, jestli mohou, a pak odhalí jeho tvář… No, tady to bylo úplně jinak. Přivedli mě do velké místnosti v nemocnici, kde byla změť pojízdných nemocničních postelí, na kterých ležely nahé mrtvoly mužů i žen, bez nejmenší snahy po troše úcty k těmto mrtvým lidem, nebo k pozůstalým. Připadal jsem si tam jako v nějakém předpeklí. Ještě že jsem to z rodiny viděl jen já. Jak se chovali bezohledně k živým, tak k mrtvým ještě hůř.

  Takže trochu ty Abrahamovy smíšené pocity chápu, i když v tu chvíli vůbec nebylo jisté, jak to všechno dopadne. Ale jak to bylo psáno, že nejdříve se narodila Rivka a pak teprve zemřela Sára, tak to beru zrovna tak: než zemřel můj tchán, v bolestech se už rodila naše svoboda. A jen na nás záleží, jak ten svobodný život naplníme láskou a vzájemnou úctou- k živým, i k mrtvým, kteří už k tomu nemohou nic dodat.