Amida

Tak zase jednou něco hutnějšího. Dneska bych ráda rozebrala centrální modlitbu židovské bohoslužby nazývanou Amida (což znamená vestoje), Šemone esre (osmnáct, což má být počet obsažených požehnání, ale není to úplně přesné, neb ve všední dny jich je 19-jedno bylo přidáno dodatečně a název osmnác už zůstal, a o šabatu a svátcích jen 7) nebo prostě Tefila (modlitba). Když se v Mišně a v Talmudu diskutuje o modlitbě, je tím vždy myšlena právě Amida, která po zboření Chrámu fungovala jako náhražka obětí a z toho důvodu je odříkávána právě v časech, kdy kněží přinášeli oběti (tj. ráno, odpoledne a večer) a o šabatu a svátku se ráno ještě jednou opakuje, protože o svátcí byly předepsány přídavné oběti. Z toho vyplývá, že se jedná o velmi starý text, který sice během staletí prošel určitými úpravami, ale zdaleka nejzajímavější jsou textové změny provedené moderními neortodoxními rabíny, které reflektují změnu ve společnosti i v myšlení. Ortodoxie používá po staletí nezměněný text (v hebrejštině, překlady se lišit mohou), což má výhodu, že můžete používat sidur po pradědečkovi a nebo otevřít nějaký v jakékoliv ortodoxní synagoze na světě a text Amidy bude týž, ale zas to představuje opravdu velkou intelektuální výzvu interpretovat modlitbu tak, aby byla v souladu se světem tak, jak jej dnes známe. V tomhle svém minirozboru se budu věnovat porovnání překladu tradičního textu (ze siduru Adir ba-marom) a několika různých neortodoxních sidurů (Hegjon lev, Lev šalem, Kol ha-nešama).
Ještě než začneme, tak si dovolím pár slov ke struktuře. První tři (předkové, mocné činy a posvátnost) a poslední tři (služba, poděkování, mír) požehnání jsou recitována vždy, prostředních třináct je během šabatu a svátků nahrazeno jedním požehnáním vztahujícím se k příslušnému dni. Kdo si vzpomene na hodiny slohu ve škole, tak tam donekonečna opakovali, že správný sloh má úvod, stať a závěr. noa  správná modlitba má taky úvod, stať a závěr. První tři požehnání jsou úvod, poslední tři závěr. Stať se liší-ve všední dny žádáme po Bohu "pracovní věci", o šabatu a svátcích jen děkujeme, že máme svátek a po Hospodinu ve sváteční den nic nechceme :-) . Nejdříve se budu věnovat amidě pro všední dny a k verzi pro šabat se vrátím na konci.

1. Předkové (Avot)-požehnání, kterým vyjadřujeme, že Bůh, ke kterému se modlíme, je tentýž, jakého poznali Abraham, Izák a Jákob. Neortodoxní verze jsou genderově vyvážené a přidávají také Sáru, Rebeku, Ráchel a Leu, jejích maželky. To oni všichni formovali počátky židovské víry.

2. Mocné činy (Gevurot)-výčet (nikoliv však vyčerpávající) Božích atributů, jeho moci a vlády nad světem-spása, zaopatření všech bytostí, uzdravení nemocných...a oživení mrtvých. Část neortodoxních sidurů zaměnila "oživuješ mrtvé" za "oživuješ vše" nebo "dáváš život". Samozřejmě to neznamená, že všichni ortodoxní židé věří ve vzkříšení mrtvých ve smyslu, že mrtví opravdu vstanou z hrobu. Už od středověku mnozí rabíni (Saadja Gaon, Maimonides) upozorňovali, že tyto obraty je třeba chápat v přeneseném smyslu.

3. Posvátnost (Keduša)-má dvě verze, jednu při hlasité recitaci v minjanu a druhou, krátkou, při tiché recitaci, zde se vzácně reformní i ortodoxní sidury shodnou. Je založena vizi Boží slávy proroků Izajáše a Ezekiela.

4. Porozumění (Bina)-není hezké, že první "pracovní" požehnání z Amindy se týká našich intelektuálních schopností? Žádáme Hospodina, aby nám dal schopnost porozumět nejen náboženským otázkám, ale i světu kolem nás. Ortodoxní i reformní se na něm shodnou, jen v siduru Hegjon lev zaměnili daat (poznání), bina (porozumění) ve-haskel (inteligence, haskala je židovské osvícentsví) za chochma, bina ve-daat (moudrost, porozumění, poznání), že by skrytí chabadnici (Chabad je totiž zkratka chochma-bina-daat)?

5. Návrat (Tešuva)-tešuva se někdy také překládá jako pokání, jednoduše řečeno, žádáme Boha, abychom se vždy dokázali vrátit k Tóře, když se od ní odchýlíme.

6. Odpuštění (Selicha)-úzce souvisí s  předchozím požehnáním, když už jsme se vrátili, žádáme Nejvyššího, aby nám odpustil, co jsme provedli (jak jsem psala v článku o Jom Kipuru, Bůh odpouští hříchy spáchané proti němu, co jsme provedli druhému člověku musíme napravit, aby nám ten druhý odpustil). Biblická hebrejština opravdu rozlišovala, koho o odpuštění žádáme a selicha se vztahuje právě na odpuštění Bohem, nikoliv člověkem. Nicméně v moderní hebrejštině se "Slicha" říká i když někomu šlápnete na nohu.

7. Vykoupení (Geula)-geula v původním smyslu opravdu znamenala vykoupení z otroctví (žid je povinnen vykoupit svého bližního z otroctví, viz. Isaac Bashevis Singer-Otrok). Dnes je vykoupení spojováno s příchodem Mesiáše.

8. Uzdravení (Refua)-židovský přístup je jednoduchý-lékař léčí, Bůh uzdravuje. Když jsme nemocní, je naší povinností vyhledat kvalifikovaného lékaře a řídit se jeho radou. Dostali jsme mozek (čtvrté požehnání, vzpomínáte?) a jsme povinni ho používat. Ale i sebelepší lékař nezaručí uzdravení a proto je na místě i modlitba. V tomto požehnání je také možnost vložit prosbu za uzdravení někoho blízkého.

9. Požehnání za dobrý rok (Birkat ha-šanim)-prosba za dobrou úrodu a dobrý rok, stejně jako ve druhém požehnání (gevurot) se tu mění formulace v závislosti na ročním období (zima/léto), nicméně tato část prosby se vztahuje k Izraeli a jeho zemědělské realitě. Takže v zimě žádáme, rosu a vláhu ku požehnání, i když za oknem chumelí.

10. Shromáždění vyhnanců/diaspory (Kibuc galujot/nefucot)-žádost o navrácení židů do Izraele, když byli rozptýleni do celého světa. Galut (v jidiš golet) je vyhnanství, tedy rozptýlení nedobrovolné, diaspora je dobrovolné žití mimo Erec Jisrael. Hegjon lev hovoří o diaspoře, Kol ha-nešama a Adir ba-marom o galutu.

11. Soud (Din)-prosba za návrat spravedlivých soudců a žádost, aby nad námi vládl sám Bůh, se shovívavostí a soucitem a podle práva.

12. Proti svévolným (Birkat ha-minim)-velký kámen úrazu. Toto požehnání bylo údajně přidáno jako to devatenácté (i když vědci v tomto směru nejsou zajedno) a to proti křesťanům (byť nejsou explicitně jmenováni), kteří se tím pádem nemohli účastnit židovských bohoslužeb. Tradiční verze je poměrně ostrá a žádá, aby svévolníci byli pokořeni a vyvráceni. Sidur Kol ha-nešama to trochu zkrátil a žádá, aby ti, kdo mají nekalé úmysly, neměli žádnou šanci na úspěch. Hegjon lev žádá, aby se zbloudilí navrátili k Hospodinu a svévole a bezbožnost (tedy pouze skutky, nikoliv lidé) zmizely. Ten poslední přístup je ve shodě s příběhem z Talmudu o Bruriji, manželce rabiho Meira, která byla šokovaná, když přistihla svého manžela, jak se modlí za smrt jejich nepříjemných sousedů. Vysvětlila mu, že verše ze Žalmu 104:35 (Kéž by už hříšníci ze světa zmizeli, kéž by tu darebáci více nebyli! Dobrořeč, duše má, Hospodinu! Haleluja!) neznamenají, že mají fyzicky zmizet dotyční hříšníci, ale že mají zmizet hříchy a tím pádem nebudou ani ti hříšníci...

13. Spravedliví (Cadikim)-prosba, aby se těm, kdo se drží Tóry dařilo dobře. Obzvlášť zajímavá pasáž je "...abychom se nemuseli stydět, neboť v Tebe doufáme." Prostě všichni víme, že i dobrým lidem se ději strašné věci (vypráví o tom i kniha Job) a tak prosíme, aby se to nedělo, protože to koneckonců nedělá Bohu dobrou reklamu. Na druhou stranu je otázka, co s tím nevyšší může dělat, když nám dal svobodnou vůli...

14. Zbudování Jeruzaléma (Binjan Jerušalajim)-ortodoxní žádají, aby byl znovuzbudován Jeruzalém a upevněn trůn Davidův (t.j. aby dorazil Mesiáš), neortodoxní neupevňují trůn Davidům, nicméně o zbudování Jeruzaléma žádají také, neboť je to jeden ze symbolů vykoupení a míru pro židovský národ a potažmo pro celý svět.

15. Davidovo království/Spása (Malchut bejt David/Ješua)-tady se ortodoxie s reformními směry velmi rozchází. Ortodoxie trvá na tom, že Mesiáš bude z Davidova rodu a obnoví království, reformní směry netrvají na personifikovaném Mesiáši a vyhlíží spíše dobu mesiášskou, kdy budou všichni lidé žít v míru a svornosti.

16. Přijetí modlitby (Kabalat tefila)-žádáme, aby to, co jsme v předchozích požehnáních říkali nebylo nadarmo a Nejvyšší naše prosby vyslyšel. Jak někde psal rabi Sacks, je třeba se smířit s tím, že i NE je někdy odpověď, ale že je potřeba pečlivě naslouchat, protože i to NE má nějaký důvod a když mu porozumíme, posune nás to dál.

17. Služba (Avoda)-zatímco ortodoxní doufají (alespoň tedy v rámci svého siduru, pochybuji, že většina by to myslela doslova) v obnovení obětní bohoslužby v Chrámu s tím, že modlitba je jen dočasná náhrada, neortodoxní žádají, aby modlitba byla trvalou náhradou (sidur Lev šalem je jako chytrá horákyně a žádá návrat Chrámu, ale bez obětní bohoslužby). Zajímavostí je, že sidur Hegjon lev používá stejné zakončení, jaké se používalo v prvním tisíciletí v Izraeli "..jemuž jedinému s úctou sloužíme", zatímco ostatní používají "...jenž navracíš svou přítomnost na Sion". Během svátků a polosvátků vkládáme navíc jeden odstavec, kde žádáme, aby naše modlitba byla slyšena.

18. Poděkování (Hodaa)-poděkování za všechno dobré, co nás potkává každý den, je to příležitost si vzpomenout na maličkosti, které se povedly a které bychom třeba mohli přehlédnout. O Chanuce, Purimu a v dnešní době i na Jom ha-acmaut (jak kdo, záleží na míře sionismu toho kterého siduru) přidáváme speciální část Al ha-nisim, kde děkujeme za zázraky, které se staly "za oněch dnů v tomto čase".

19. Mír (Šalom)-má dvě verze-delší recitujeme ráno, kratší odpoledne a večer, ale obě vyjadřují tu samou touhu po míru a požehnání. Recituje-li se Amida nahlas v minjanu, předchází tomuto požehnání ještě tzv. kněžšké požehnání (birkat kohanim), které pochází přímo z Tóry (Numeri 6:24-26) "Nechť ti Hospodin žehná a chrání tě. Nechť ti Hospodin osvětlí svou tvář a je ti milostiv, Nechť k tobě Hospodin pozvedne svou tvář a dá ti mír.". Toto požehnání tradičně říkali potomci kohenů (kněži z Chrámu), ale dnes to je často ten, kdo zrovna vede modlitbu (chazan nebo rabín).

Následuje ještě obvykle krátká tichá meditace, obvykle se používá jedna z těch, které byly zaznamenány v Talmudu, ale nic nebrání tomu, aby si každý vymyslel svou vlastní a připojil třeba ještě i nějakou svou osobní modlitbu.

Na šabat a svátky nahrazujeme prostředních třináct "pracovních" požehnání za Posvátnost dne (Kedušat ha-jom), kde děkujeme za dar, jakým šabat/svátek bezpochyby je.

Jak je tedy vidět, v Amidě jsou největší třecí plochy mezi ortodoxními a progresivními židy v otázkách Mesiáše a obnovení Chrámu i s obětní bohoslužbou, menší problém pak představuje kříšení mrtvých (protože tam ani v ortodoxii nepanuje shoda, jak si to vlastně představit) a genderová (ne)vyváženost. Jak kdosi kdesi poznamenal, problém s progresivními sidury je v tom, že si každých 20 let musíte koupit nový, protože se texty mění, zatímco ortodoxní vám stačí jeden na celý život. Je to trochu nadsázka, protože i ortodoxní sidury se vyvíjejí, ale pravdou je, že o dost pomaleji...