dimanche 20 septembre 2015

Co to znamená studovat Tóru? (aneb dneska to bude dlouhé a složité, ale příštím článkem to vykompenzuju, slibuju!)

Studium Tóry je jedna z nedůležitějších povinností každého žida. Jak říká Talmud (a jak jej citují sidury):

Toto jsou věci, které nemají svou určenou velikost, jejichž plodů užívá člověk v tomto světě a jež mají svou váhu i ve světě příštím: ctění otce a matky a skutky milosrdenství, pilné navštěvování učebny zrána i zvečera, pohostinnost a návštěva nemocných, zaopatření nevěsty a doprovázení mrtvého, oddávání se modlitbě a zprostředkování pokoje mezi člověkem a jeho přítelem-avšak studium Tóry se vyrovná všem (protože vede k nim všem).“

Mezi židy byla vždy vzdělanost velmi ceněná (nejen náboženská, i když ta měla prioritu. Ve středověku byla spousta významných rabínů zároveň vyhledávanými lékaři.) a v dobách, kdy se většina evropské populace neuměla ani podepsat, byla majorita židovských mužů (a nemalé procento židovských žen) gramotná.  Mít v rodině učence byla velká čest a bohatí židé často vdávali svoje dcery za chudé, ale chytré mládence, kterým pak financovali studia. Ale samozřejmě ne každý měl čas, bohatého tchána a mozkovou kapacitu na každodenní celoživotní studium. Na začátku 18. století se na Ukrajině zrodil chasidismus, který trval na tom, že nedostatek času stráveného nad knihami lze kompenzovat modlitbou z celého srdce. To samozřejmě vyvolalo velký odpor mitnagdim (doslova „těch, co jsou proti“), kteří označovali chasidy za nevzdělance, kteří jsou na svou nevzdělanost navíc hrdí. Žádná kaše se ale nejí tak horká a po letech sporů (některé, pravda, stále doutnají) dnes chasidé studium Tóry neflákají a mitnagdim pochopili, že jen suchopárné omílání textů není správná cesta.

Ale to jsem odbočila od tématu. Co to tedy vlastně znamená, studovat Tóru? Kdo někdy otevřel Bibli ví, že to není zrovna jednoduché čtení,  nehledě na použitý překlad. Příběhy s ne vždy jasným poučením, příkazy a zákazy bez pořádného vysvětlení a „prováděcích předpisů“ a spousta nezáživných pasáží ve stylu: „A X byl otcem Y a Z. Y byl otcem...“ nebo sáhodlouhé pokyny o oblečení velekněze a předpisy obětní bohoslužby. Bez komentářů a vysvětlení se nelze obejít. Takže do studia Tóry patří také studium komentářů a také „prováděcích předpisů“-jakým způsobem dodržovat ten a ten příkaz nebo zákaz (tím se zabývá Talmud a následně další a další knihy). A klidně může jít o knihy pro začátečníky  nebo čtení specializovaných webů. Koneckonců někde člověk začít musí, že. Židé jsou skutečně národem knihy-velké množství rabínů mělo a má potřebu po sobě zanechat nějakou, velmi často nejednu, knihu. Do vynálezu knihtisku byli ti nejbystřejší schopní pojmout všechny komentáře (ehm, jen Maimonidova Mišne Tora=opakování Tóry má 14 svazků, Talmud něco přes 6000 stran), dát odpověď na jakoukoliv otázku týkající se halachy a ještě mít civilní povolání. Pak přišel knihtisk a od té doby byli rabíni zproštěni povinnosti si na svůj chléb vezdejší vydělávat civilním zaměstnáním, aby se mohli plně věnovat studiu.).

V interpretaci Tóry panuje značná svoboda (podle Talmudu má Tóra 70 tváří, ale samozřejmě určité hranice existují a ortodoxní s reformními se často neshodnou na tom, kde přesně ty hranice leží) a je úkolem každé generace najít pro sebe tu aktuální. Tóra nemá být mrtvý dokument nebo historický artefakt, ale inspirace pro každou  dobu. Existují čtyři úrovně studia Tóry, takzvaný PaRDeS (pardes znamená v hebrejštině sad a také ráj).
Pšat je doslovné čtení-co je napsáno, to je dáno.
Remez znamená náznak a hledáme tedy skryté narážky a alegorie.
Draš je výklad, zejména tedy výklad pro náš současný svět.
A Sod znamená tajemství. Je to skrytý význam dostupný těm, kdo se opravdu ponořili do studia, a obvykle slovy nesdělitelný ostatním. Zavání to mystikou a kabalou.

Nechám teď stranou vědecké studium Bible (tedy, kdy, kde a kým byly jednotlivé knihy napsány a jak napsané koresponduje s archeologickými nálezy). Tento přístup k Bibli je také velmi důležitý a zajímavý, nicméně pokud chceme studovat Tóru, musíme si vybrat, ze kterého směru na to půjdeme a nemíchat oba postupy (tedy vědecký a řekněme výkladový) dohromady. I když výsledky obou přístupů mohou být v rozporu, neznamená to, že by jeden z nich musel být špatný. Jen každý z nich odpovídá na jiné otázky.

Jako příklad, kam se může studium ubírat, uvedu jednu z velmi problematických pasáží Tóry-případ kamenování neposlušného syna.

Deuteronomium 21:18-21: „Bude-li mít kdo vzdorovitého a vzpurného syna, jenž by byl neposlušný hlasu otce a hlasu matky, a neposlechl by, ani když by ho trestali, takového ať jeho otec a jeho matka vezmou a vyvedou k starším jeho města a do místní brány. Ať starším jeho města řeknou: Tento náš syn je vzdorovitý a vzpurný, není poslušný našeho hlasu, jen se cpe a opíjí. A když jej všichni muži toho města zahází kameny a zemře, odstraníš zlo ze svého nitra a celý Jisrael to uslyší a bude se bát.“

To je hodně drsný zákon a člověk má chuť zaklapnout knihu a už ji nikdy neotevřít. Jenže když se v textu trochu porýpeme a přelouskáme, co o něm napsali jiní, zjistíme, že tak jednoduché to zase není.
Jednou z možností je srovnat tento zákon se zákony ostatních tehdejších civilizací. Josef Flavius ho porovnal s římským právem, kde to byl pouze otec, kdo měl absolutní moc nad životem a smrtí svých dětí a své ženy. Takže z tohoto hlediska jasný pokrok (ale pořád nic moc). Ale ono to není jen rozhodnutí otce, on se svou ženou musí jít před radu starších. Tady se objevují první dva zádrhele aplikace tohoto zákona-OBA rodiče se musí shodnout, že syn je tak vzpurný, že už to dál nejde (ehm, která matka nechá ukamenovat svoje dítě?!) a pak ještě musí veřejně vyprat své rodinné špinavé prádlo před radou starších (a bude se rada starších zabývat také tím, jakým morálním vzorem pro své dítě ti rodiče byli???).

Další problém následuje: co vlastně ten syn musí spáchat, aby si zasloužil ukamenovat? Význam slov, která rabi Sidon přeložil jako „vzdorovitý, vzpurný, cpe se a opíjí“, není v hebrejštině úplně jasný a v Talmudu se vedou nekonečné diskuze, jak takového syna definovat. Dalším zádrhelem je věk dotyčného syna-dokud je dítě, není odpovědný za to, co dělá a v okamžiku, kdy se stává dospělým z hlediska židovského zákona (tedy ve 13 letech), je zodpovědný sám za sebe. Po dlouhých diskuzích Talmud problém uzavírá s tím, že nikdo, kdo by se vešel do přesných parametrů neposlušného syna neexistuje a nikdy existovat nebude a proto máme tento zákon jen ke studiu, nikoliv k aplikaci.

Z hlediska genderové vyváženosti je na místě otázka, zda se zákon vztahuje také na dcery (hebrejské b´nei může označovat jak syny, tak i syny a dcery. Stejně jako v češtině řekneme „Vážení návštěvníci.“ a myslíme tím návštěvníky i návštěvnice). Podle Flavia Josefa jsou dcery zahrnuty, protože i ony mohou rebelovat proti svým rodičům, podle Talmudu ne. Osobně si myslím, že talmudští rabíni tím rázem omezili platnost zákona jen na polovinu populace a navíc tím jednoznačně odmítli „vraždy ze cti“ a podobná zvěrstva pod zástěrkou rebelie proti rodičům.

Další možností je podívat se na zákon v kontextu dalších, které ho obklopují. Příběh začíná tím, jak postupovat, chce-li si muž vzít za manželku válečnou zajatkyni (Tóra smíšené sňatky neschvaluje, ale furt je lepší, aby si chlap dotyčnou vzal za manželku, než aby ji někde potajmu znásilnil). Dál pokračuje tím, že má-li muž dvě ženy-milovanou a nemilovanou a jeho prvorozený syn je od té nemilované, nesmí mu upřít prvorozenství a krátit ho na jeho právech (v té době to znamenalo dvojnásobný podíl dědictví), potom je ten nešťastný neposlušný syn a nakonec zákon o tom, že mrtvolu odsouzence na smrt je zakázáno nechat přes noc nepohřbenou. A tady se nabízí příběh o šikmé ploše-muž neodolá a vezme si za ženu krásnou zajatkyni (které s velkou pravděpodobností on a nebo někdo z jeho lidu vyvraždil rodinu), jak takové manželství asi může vypadat? Z manželky se postupně stane nemilovaná manželka a to se samozřejmě promítne i do výchovy dětí a ke slovu přijde zákon o neposlušném synovi a následně o pohřbení mrtvoly odsouzence (pravda je, že nemilovaná manželka asi nebude souhlasit a nepůjde proti svému synovi svědčit před radu starších). Tedy že je-li něco legální, ještě to nemusí být správné (sňatek se zajatkyní, polygamie) a důsledky mohou být strašné.

Další komentář je můj soukromý a týká se poslední věty „...a celý Jisrael to uslyší a bude se bát.“ Bude se bát koho nebo čeho? Určitě ne Boha, to by tam jinak bylo napsané, jako je to napsané na jiných (relevantních) místech v Tóře. Myslím si, že pokud se ve společnosti objeví lidé, kteří jsou schopní nechat zabít vlastní dítě, protože jim odporuje a navíc jsou ve společnosti soudci, kteří jim to schválí a trest vykonají, pak je opravdu namístě se bát-jich. A žít ve strachu z ostatních lidí, to je duševní otroctví. Jenže z otroctví nás vyvedl Mojžíš a máme zakázáno se tam vracet. Takže pro mě je ten zákon varování, abychom si dávali dobrý pozor na ty, kdo by ho snad opravdu chtěli aplikovat (a ještě se u toho oháněli Tórou!).


Poznámky a vysvětlivky:

Sidur=modlitební kniha

Chasidismus-židovské hnutí z počátku 18.století, které kladlo velký důraz na osobní prožitek, každodenní radost z vykonávání micvot a netrpělivé čekání na mesiáše. Existuje několik chasidských skupin (sekt) v jejichž čele stojí rebe (jeho funkce je dědičná, takže jsou to vlastně dynastie), kterému jsou často připisovány různé zázraky a jednotlivé sekty mezi sebou často vedou spory.  V dnešní době jsou chasidé řazeni mezi ultra-ortodoxní židy  a zkušené oko je na ulici snadno rozpozná (a přiřadí je do správné skupiny).

Mitnagdim (nebo také litvaci, neboť jejich centrem býval před válkou Vilnius) jsou odpůrci chasidů a kladou velký důraz na studium Tóry a Talmudu. Jsou ortodoxní až ultra-ortodoxní (charedim) a někdy se jim také říká „černé klobouky“, muži obvykle nosí černý oblek, bílou košili, černou jarmulku a na ní ještě černý klobouk (nicméně tohle oblečení nosí i někteří chasidé, pak už to chce to cvičené oko).

Kabala (doslova přijetí)=židovská mystika, velký význam hraje právě v chasidismu. Několik krásných synagogálních písní, které se stále zpívají (třeba Lecha dodi, která se zpívá na mnoho různých melodií, tohle je jen jedna z nich), jsou kabalistické, reformní hnutí si vypůjčilo pojem „tikun olam“ (náprava světa) a posunulo jeho význam, ale jinak mě kabala nijak nebere...ale bere třeba Madonu a další potrhlé celebrity, které si z toho udělaly trhací kalendář.

Josef Flavius-jo, je to přesně ten, o kterém píše Lion Feuchtwanger (respektive on převyprávěl jeho knihu Židovskou válku do čtivější podoby).


Polygamie v judaismu-v Tóře najdeme muže s více manželkami na mnoha místech. Na druhou stranu všechny příběhy mají společné, že tohle domácí uspořádání nefunguje. Z hlediska zákona (halachy) se jedná tedy o záležitost povolenou, z hlediska mezilidských vztahů a šalom bajt (domácího klidu) o velmi nedoporučené uspořádání. Pro aškenázské židy (Aškenaz bylo staré hebrejské označení pro Německo, aškenázští židé jsou tedy z Alsaska, Německa a střední a východní Evropy a všech míst, kam směřovala emigrace) zakázal polygamii kolem roku 1000 občanského letopočtu rabi Geršom, pro sefardské židy (Sefarad bylo označní Španělska a po vyhnání židů ze Španělska 1492 se jedná o židy hlavně ze severní Afriky, Itálie, Řecka) je teoreticky stále polygamie povolená, ale postupem času prakticky vymizela (udržela se v zemích jako je Jemen, ale tam je už jen posledních pár desítek židů). Ve státě Izrael je zakázaná.

Aucun commentaire:

Enregistrer un commentaire