Studium Tóry je jedna
z nedůležitějších povinností každého žida. Jak říká Talmud (a jak jej
citují sidury):
„Toto jsou věci, které
nemají svou určenou velikost, jejichž plodů užívá člověk v tomto světě a
jež mají svou váhu i ve světě příštím: ctění otce a matky a skutky
milosrdenství, pilné navštěvování učebny zrána i zvečera, pohostinnost a
návštěva nemocných, zaopatření nevěsty a doprovázení mrtvého, oddávání se
modlitbě a zprostředkování pokoje mezi člověkem a jeho přítelem-avšak studium
Tóry se vyrovná všem (protože vede k nim všem).“
Mezi židy byla vždy
vzdělanost velmi ceněná (nejen náboženská, i když ta měla prioritu. Ve středověku byla spousta významných rabínů zároveň vyhledávanými lékaři.) a
v dobách, kdy se většina evropské populace neuměla ani podepsat, byla
majorita židovských mužů (a nemalé procento židovských žen) gramotná. Mít v rodině učence byla velká čest a
bohatí židé často vdávali svoje dcery za chudé, ale chytré mládence, kterým pak
financovali studia. Ale samozřejmě ne každý měl čas, bohatého tchána a mozkovou
kapacitu na každodenní celoživotní studium. Na začátku 18. století se na
Ukrajině zrodil chasidismus, který trval na tom, že nedostatek času stráveného
nad knihami lze kompenzovat modlitbou z celého srdce. To samozřejmě
vyvolalo velký odpor mitnagdim (doslova „těch, co jsou proti“), kteří
označovali chasidy za nevzdělance, kteří jsou na svou nevzdělanost navíc hrdí.
Žádná kaše se ale nejí tak horká a po letech sporů (některé, pravda, stále
doutnají) dnes chasidé studium Tóry neflákají a mitnagdim pochopili, že jen
suchopárné omílání textů není správná cesta.
Ale to jsem odbočila od
tématu. Co to tedy vlastně znamená, studovat Tóru? Kdo někdy otevřel Bibli ví,
že to není zrovna jednoduché čtení,
nehledě na použitý překlad. Příběhy s ne vždy jasným poučením,
příkazy a zákazy bez pořádného vysvětlení a „prováděcích předpisů“ a spousta
nezáživných pasáží ve stylu: „A X byl
otcem Y a Z. Y byl otcem...“ nebo sáhodlouhé pokyny o oblečení velekněze a
předpisy obětní bohoslužby. Bez komentářů a vysvětlení se nelze obejít. Takže
do studia Tóry patří také studium komentářů a také „prováděcích předpisů“-jakým
způsobem dodržovat ten a ten příkaz nebo zákaz (tím se zabývá Talmud a následně
další a další knihy). A klidně může jít o knihy pro začátečníky nebo čtení specializovaných webů. Koneckonců
někde člověk začít musí, že. Židé jsou skutečně národem knihy-velké množství
rabínů mělo a má potřebu po sobě zanechat nějakou, velmi často nejednu, knihu.
Do vynálezu knihtisku byli ti nejbystřejší schopní pojmout všechny komentáře
(ehm, jen Maimonidova Mišne Tora=opakování Tóry má 14 svazků, Talmud něco přes 6000 stran), dát odpověď na
jakoukoliv otázku týkající se halachy a ještě mít civilní povolání. Pak přišel
knihtisk a od té doby byli rabíni zproštěni povinnosti si na svůj chléb
vezdejší vydělávat civilním zaměstnáním, aby se mohli plně věnovat studiu.).
V interpretaci Tóry
panuje značná svoboda (podle Talmudu má Tóra 70 tváří, ale samozřejmě určité
hranice existují a ortodoxní s reformními se často neshodnou na tom, kde
přesně ty hranice leží) a je úkolem každé generace najít pro sebe tu aktuální.
Tóra nemá být mrtvý dokument nebo historický artefakt, ale inspirace pro
každou dobu. Existují čtyři úrovně
studia Tóry, takzvaný PaRDeS
(pardes znamená v hebrejštině sad a také ráj).
Pšat
je doslovné čtení-co je napsáno, to je dáno.
Remez
znamená náznak a hledáme tedy skryté narážky a alegorie.
Draš
je výklad, zejména tedy výklad pro náš současný svět.
A Sod znamená tajemství. Je to skrytý význam dostupný těm, kdo se
opravdu ponořili do studia, a obvykle slovy nesdělitelný ostatním. Zavání to
mystikou a kabalou.
Nechám teď stranou
vědecké studium Bible (tedy, kdy, kde a kým byly jednotlivé knihy napsány a jak
napsané koresponduje s archeologickými nálezy). Tento přístup k Bibli
je také velmi důležitý a zajímavý, nicméně pokud chceme studovat Tóru, musíme si
vybrat, ze kterého směru na to půjdeme a nemíchat oba postupy (tedy vědecký a
řekněme výkladový) dohromady. I když výsledky obou přístupů mohou být v rozporu,
neznamená to, že by jeden z nich musel být špatný. Jen každý z nich odpovídá
na jiné otázky.
Jako příklad, kam se může
studium ubírat, uvedu jednu z velmi problematických pasáží Tóry-případ
kamenování neposlušného syna.
Deuteronomium 21:18-21: „Bude-li mít kdo vzdorovitého a vzpurného
syna, jenž by byl neposlušný hlasu otce a hlasu matky, a neposlechl by, ani
když by ho trestali, takového ať jeho otec a jeho matka vezmou a vyvedou
k starším jeho města a do místní brány. Ať starším jeho města řeknou:
Tento náš syn je vzdorovitý a vzpurný, není poslušný našeho hlasu, jen se cpe a
opíjí. A když jej všichni muži toho města zahází kameny a zemře, odstraníš zlo
ze svého nitra a celý Jisrael to uslyší a bude se bát.“
To je hodně drsný zákon a
člověk má chuť zaklapnout knihu a už ji nikdy neotevřít. Jenže když se
v textu trochu porýpeme a přelouskáme, co o něm napsali jiní, zjistíme, že
tak jednoduché to zase není.
Jednou z možností je
srovnat tento zákon se zákony ostatních tehdejších civilizací. Josef Flavius ho porovnal s římským právem, kde to byl pouze otec, kdo měl absolutní moc nad
životem a smrtí svých dětí a své ženy. Takže z tohoto hlediska jasný
pokrok (ale pořád nic moc). Ale ono to není jen rozhodnutí otce, on se svou
ženou musí jít před radu starších. Tady se objevují první dva zádrhele aplikace
tohoto zákona-OBA rodiče se musí shodnout, že syn je tak vzpurný, že už to dál
nejde (ehm, která matka nechá ukamenovat svoje dítě?!) a pak ještě musí veřejně
vyprat své rodinné špinavé prádlo před radou starších (a bude se rada starších zabývat také tím, jakým morálním vzorem pro své dítě ti rodiče byli???).
Další problém následuje:
co vlastně ten syn musí spáchat, aby si zasloužil ukamenovat? Význam slov,
která rabi Sidon přeložil jako „vzdorovitý, vzpurný, cpe se a opíjí“, není
v hebrejštině úplně jasný a v Talmudu se vedou nekonečné diskuze, jak
takového syna definovat. Dalším zádrhelem je věk dotyčného syna-dokud je dítě,
není odpovědný za to, co dělá a v okamžiku, kdy se stává dospělým
z hlediska židovského zákona (tedy ve 13 letech), je zodpovědný sám za
sebe. Po dlouhých diskuzích Talmud problém uzavírá s tím, že nikdo,
kdo by se vešel do přesných parametrů neposlušného syna neexistuje a nikdy
existovat nebude a proto máme tento zákon jen ke studiu, nikoliv k aplikaci.
Z hlediska genderové
vyváženosti je na místě otázka, zda se zákon vztahuje také na dcery (hebrejské
b´nei může označovat jak syny, tak i syny a dcery. Stejně jako v češtině
řekneme „Vážení návštěvníci.“ a myslíme tím návštěvníky i návštěvnice). Podle
Flavia Josefa jsou dcery zahrnuty, protože i ony mohou rebelovat proti svým
rodičům, podle Talmudu ne. Osobně si myslím, že talmudští rabíni tím rázem
omezili platnost zákona jen na polovinu populace a navíc tím jednoznačně
odmítli „vraždy ze cti“ a podobná zvěrstva pod zástěrkou rebelie proti rodičům.
Další možností je podívat
se na zákon v kontextu dalších, které ho obklopují. Příběh začíná tím,
jak postupovat, chce-li si muž vzít za manželku válečnou zajatkyni (Tóra
smíšené sňatky neschvaluje, ale furt je lepší, aby si chlap dotyčnou vzal za
manželku, než aby ji někde potajmu znásilnil). Dál pokračuje tím, že má-li muž
dvě ženy-milovanou a nemilovanou a jeho prvorozený syn je od té nemilované,
nesmí mu upřít prvorozenství a krátit ho na jeho právech (v té době to znamenalo dvojnásobný podíl
dědictví), potom je ten nešťastný neposlušný syn a nakonec zákon o tom, že
mrtvolu odsouzence na smrt je zakázáno nechat přes noc nepohřbenou. A tady se nabízí příběh o šikmé ploše-muž
neodolá a vezme si za ženu krásnou zajatkyni (které s velkou
pravděpodobností on a nebo někdo z jeho lidu vyvraždil rodinu), jak takové
manželství asi může vypadat? Z manželky se postupně stane nemilovaná
manželka a to se samozřejmě promítne i do výchovy dětí a ke slovu přijde zákon
o neposlušném synovi a následně o pohřbení mrtvoly odsouzence (pravda je, že
nemilovaná manželka asi nebude souhlasit a nepůjde proti svému synovi svědčit
před radu starších). Tedy že je-li něco legální, ještě to nemusí být správné
(sňatek se zajatkyní, polygamie) a důsledky mohou být strašné.
Další komentář je můj
soukromý a týká se poslední věty „...a celý Jisrael to uslyší a bude se bát.“
Bude se bát koho nebo čeho? Určitě ne Boha, to by tam jinak bylo napsané, jako
je to napsané na jiných (relevantních) místech v Tóře. Myslím si, že pokud
se ve společnosti objeví lidé, kteří jsou schopní nechat zabít vlastní dítě,
protože jim odporuje a navíc jsou ve společnosti soudci, kteří jim to schválí
a trest vykonají, pak je opravdu namístě se bát-jich. A žít ve strachu
z ostatních lidí, to je duševní otroctví. Jenže z otroctví nás vyvedl
Mojžíš a máme zakázáno se tam vracet. Takže pro mě je ten zákon varování,
abychom si dávali dobrý pozor na ty, kdo by ho snad opravdu chtěli aplikovat (a ještě se u toho oháněli Tórou!).
Poznámky a vysvětlivky:
Sidur=modlitební kniha
Chasidismus-židovské
hnutí z počátku 18.století, které kladlo velký důraz na osobní prožitek,
každodenní radost z vykonávání micvot a netrpělivé čekání na mesiáše.
Existuje několik chasidských skupin (sekt) v jejichž čele stojí rebe (jeho
funkce je dědičná, takže jsou to vlastně dynastie), kterému jsou často
připisovány různé zázraky a jednotlivé sekty mezi sebou často vedou spory. V dnešní době jsou chasidé řazeni mezi
ultra-ortodoxní židy a zkušené oko je na
ulici snadno rozpozná (a přiřadí je do správné skupiny).
Mitnagdim (nebo také
litvaci, neboť jejich centrem býval před válkou Vilnius) jsou odpůrci chasidů a
kladou velký důraz na studium Tóry a Talmudu. Jsou ortodoxní až ultra-ortodoxní
(charedim) a někdy se jim také říká „černé klobouky“, muži obvykle nosí černý
oblek, bílou košili, černou jarmulku a na ní ještě černý klobouk (nicméně tohle
oblečení nosí i někteří chasidé, pak už to chce to cvičené oko).
Kabala (doslova
přijetí)=židovská mystika, velký význam hraje právě v chasidismu. Několik
krásných synagogálních písní, které se stále zpívají (třeba Lecha dodi, která se zpívá na mnoho různých melodií, tohle je jen jedna z nich), jsou kabalistické,
reformní hnutí si vypůjčilo pojem „tikun olam“ (náprava světa) a posunulo jeho význam, ale jinak mě kabala nijak nebere...ale bere třeba Madonu a další
potrhlé celebrity, které si z toho udělaly trhací kalendář.
Josef Flavius-jo, je to
přesně ten, o kterém píše Lion Feuchtwanger (respektive on převyprávěl jeho
knihu Židovskou válku do čtivější podoby).
Polygamie
v judaismu-v Tóře najdeme muže s více manželkami na mnoha místech. Na
druhou stranu všechny příběhy mají společné, že tohle domácí uspořádání
nefunguje. Z hlediska zákona (halachy) se jedná tedy o záležitost
povolenou, z hlediska mezilidských vztahů a šalom bajt (domácího klidu) o
velmi nedoporučené uspořádání. Pro aškenázské židy (Aškenaz bylo staré
hebrejské označení pro Německo, aškenázští židé jsou tedy z Alsaska,
Německa a střední a východní Evropy a všech míst, kam směřovala emigrace)
zakázal polygamii kolem roku 1000 občanského letopočtu rabi Geršom, pro
sefardské židy (Sefarad bylo označní Španělska a po vyhnání židů ze Španělska
1492 se jedná o židy hlavně ze severní Afriky, Itálie, Řecka) je teoreticky
stále polygamie povolená, ale postupem času prakticky vymizela (udržela se v zemích
jako je Jemen, ale tam je už jen posledních pár desítek židů). Ve státě Izrael
je zakázaná.
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire