Sukot

Sukot, alias svátek stanů nebo svátek sklizně (a někdy v češtině označovaný také jako svátek pod zelenou) začíná 5 dní po Jim Kipur (letos 27.9. po západu slunce) a trvá 7 dní (pro ortodoxní 8-to souvisí s hebrejským kalendářem, ale to opravdu vysvětlím až někdy časem). Je to veselý svátek, který spadá do období sklizně v Izraeli a během kterého máme přikázáno přebývat v suce (1. pád suka) „stanu“ nebo „příbytku“-chatrné konstrukci, kde je stropem vidět na hvězdy, ale pořád to má alespoň takový strop, aby dával stín. Připomíná nám 40 let putování pouští po odchodu z Egypta, kdy izraelité bydleli právě v takových chatrných boudách (a zároveň si takové přístřešky v době sklizně ve starověku stavěli blízko polí z ryze praktických důvodů). Z hlediska halachy je přebývání v suce definováno tak, že alespoň jednou během svátku musí každý žid usednout v suce (tady to řešíme společnou sukou na zahradě jednoho ze členů komunity), ale ortodoxní židé po celý týden v suce jedí a někdy i spí (záleží na počasí, v našich zeměpisných šířkách to není úplně obvyklé).

Další micvou tohoto svátku, která souvisí s jeho „zemědělským“ rozměrem, jsou takzvané „čtyři druhy“ (arba´at ha-minim, „Prvního dne vezmete plody etrogu, palmové ratolesti a větvičky myrty a potočních vrb a radujte se sedm dní před tváří Hospodina, svého Boha”, Leviticus 23:40)-etrog (druh citrusu, po skončení svátku se z něj dá udělat třeba želé), palmová ratolest (lulav), snítky myrty (hadas) a větvičky vrby (arava). Těmi se symbolicky mává všemi směry, jednak jako symbol toho, že Bůh je všude a druhak proto, že všechny výše uvedené druhy potřebují ke svému růstu značné množství vody a tak vyjadřujeme přání, aby byl v celé zemi dostatek vláhy (toto přání se vztahuje k Izraeli, takže i když v Evropě zrovna leje jako z konve, přesto říkáme modlitbu za déšť). Jak takové mávání vypadá v praxi... (mimochodem, ti chlápci na videu jsou ortodoxní...ortodoxie a smysl pro humor se v judaismu vůbec nevylučují!).

K jednotlivým druhům se váží zajímavá vysvětlení a jedno z mých oblíbených je toto:

Etrog, který voní a chutná, představuje člověka vzdělaného (v Tóře), který podle Tóry také žije. Palmová ratolest nevoní, ale její plody chutnají-to je člověk, který Tóru studuje, ale nechová se podle ní. Myrta voní, ale nechutná-to je člověk nevzdělaný, ale hodný a laskavý. A nakonec vrba, která ani nevoní ani nechutná-to je člověk nevzdělaný a ještě k tomu se špatným chováním. Ale přesto všechny držíme při obřadním mávání společně, protože v každé židovské komunitě najdeme všechny druhy lidí a přesto komunita musí držet pohromadě.

Abychom trochu vybalancovali veselou atmosféru svátku (je micva být o Sukot veselý a radovat se), čteme knihu Kazatel (v hebrejštině Kohelet), která začíná slavným „Marnost nad marnost, všechno je marnost!“ ...už je jasné, odkud se berou neustálé nářky zemědělců!

Během svátku Sukot se odehrává i film Ušpizin, vřele doporučuji!

Po sukot ještě následuje jednodenní svátek Šemini aceret-závěrečný svátek, který uzavírá sezónu poutních svátků (v dobách jeruzalémského Chrámu tam židé konali pouť třikrát ročně o tzv. poutních svátcích-Pesach-na jaře, Šavuot-v létě a Sukot-na podzim). V reformních komunitách a v Izraeli je Šemini aceret spojen také se Simchat tora (radost z Tóry), kdy končí a zároveň znovu začíná cyklus ročního čtení Tóry (Tóra-Pět knih Mojžíšových-je čtena v týdenních úsecích-parašách-tak, abychom ji za rok přečetli celou). V ortodoxních obcích je Simchat Tora o den později (opět souvislost s komplikovaným kalendářem).

Práce je zakázána na první den svátku Sukot (pro ortodoxní židy první dva dny) a  na Šemini aceret, ostatní dny během Sukot jsou takzvané Chol ha-moed-polosváteční, děti mají obvykle prázdniny, a kdo si z dospělých může a chce vzít dovolenou, ten si ji vezme, kdo ne, ten jde do práce.

Takhle vypadala naše komunitní suka vloni.