Jom Kipur v praxi

Jak už jsem psala, Jom Kipur je den, kdy se 25 hodin (respektive tu část, kdy jsme vzhůru) věnujeme zpytování svědomí a přiznávání svých pochybení, aniž bychom se u toho rozptylovali jedením nebo pitím (takže nás rozptyluje jazyk přilepený na patře a kručení v břiše).


Takže, jak to letos probíhalo? Narozdíl od loňska jsem nepodcenila přípravu a v úterý zmizela včas z práce, jako poslední jídlo před postem jsem si dala fazole s mletým hovězím (to žaludek na chvíli zaměstná) a už od rána poctivě hydratovala. Na Jom Kipur je zvykem nosit bíle oblečení (protože věříme, že to dobře dopadne a budeme zapsáni do knihy života, není ovšem nutné být v bílém komplet) a je zakázáno nosit koženou obuv. Z toho vyplývá, že na Jom Kipur človek vidí spoustu překvapivých modních kombinací (ale tak nejdeme do synagogy očumovat druhé, že...). Nejběžnější jsou muži v obleku, ke kterému mají botasky (to celé je možné vidět i v bílém provedení), v silně ortodoxních kruzích prý již několik sezón frči crocsy... Každopádně letos byla taková zima, že nepřicházelo do úvahy, abych si vzala své bílé letní šaty a tak bílá košile, černobílá sukně a goretexové lodičky musely stačit.


Z dalších věcí, na které je třeba pomyslet před večerním odchodem do synagogy je sprcha, vyčistěni zubů a odlíčení obličeje. Protože je zakázáno se o Jom Kipuru mýt (kromě rukou a očí) a používat jakékoliv kosmetické prostředky. Kdo se zapomene odlíčit, bude druhý den vypadat dost divně.


Samotný post není nijak extrémně těžký-z těch 25 hodin člověk minimálně 8 hodin prospí (obvykle ale víc, protože během odpolední pauzy je ideální si dát šlofíka. A spát, co to dá, je i jedna z taktik, jak Jom Kipur zvládnout.) a velkou většinu bdělého času člověk prosedí v synagoze, nebo zajde na procházku. Jedinou velmi nedoporučovanou taktikou je prosedět celý Jom Kipur doma v blízkosti ledničky a mučit se pohledem na ni (a věřím, že je to dost náročné pro matky, které musí během dne několikrát nakrmit děti, které se samozřejmě postit nesmí). Pro mě osobně není nijak těžké nejíst a nepít, většinu dne hlad ani žízeň nevnímám. Trochu problém je, pokud mě začne bolet hlava-prvotní příčinou je sice můj shrbený posez na židli, ale nedostatek tekutin to nijak nevylepší. Ale procházka pomáhá. A do příštího Jom Kipuru bych měla něco udělat se svými zády, abych se nehrbila.


Osazenstvo synagogy se během dne různě střídá (někdo jde na procházku, nebo se prospat, nebo nakrmit děti nebo sebe, pokud se postit nesmí), jedinou stálicí je rabín a dva chazani (zpěváci, kteří spolu s rabínem vedou bohoslužbu, upřímně je mi záhadou, jak dokážou celý den mluvit, zpívat, stát na nohou a nepít. Ale rabín tvrdí, že je to pro něj lehčí, než pro nás, co tam sedíme.). Až na závěrečnou bohoslužbu těsně před ukončením půstu se synagoga naplní, co to dá a po celém dni vážnosti přejdeme na veselejší notu. Konec půstu už je na dohled. U téhle poslední bohoslužby je nutné mít dobré načasování, protože kongregace by nesla velmi nelibě, kdyby rabín přetáhl o víc než 5 minut. A pak už se jen zatroubí na šofar a začne nosit na stůl. Během 30 minut jsou stoly vyluxované, voda vypitá a všichni si ještě jednou popřejí dobrý rok s nadějí, že nám bylo odpuštěno a můžeme začít nanovo s čistým štítem.