Avi: Parašat Ki Tece (Devarim 21,10 – 25,19)

Dnešní draša k paraše Ki Tece by se dala uvést aktuální zprávou z tisku. V ní se píše, že německá soutěž Miss se už pro příště bude muset obejít bez promenády v plavkách. Důraz bude v budoucnu spočívat na jiných kvalitách soutěžících krasavic. Je to jistě pozitivní zpráva a ušlechtilý záměr. Jeden komentátor k ní ale poznamenal, že v tom případě by už potom stačil jen rozhlasový přenos.

Muži už jsou zkrátka takoví, pohled na krásné ženy je rozpálí. V tradičních synagogách jsou muži různým způsobem odděleni od žen, aby se mohli nerušeně věnovat svatým věcem. U nás to už tak horké není. V naší synagoze sedíme společně, i když muži jsou na jedné straně a ženy na druhé. Paradoxně se máme o to víc na očích, když tak sedíme naproti sobě. Kdysi, za kantora pana Weitzena se do toho meziprostoru rozkládal paraván. Ten je nyní složený v koutě synagogy, a jak říkáme návštěvníkům, ženám pro výstrahu je stále na dohled, k případnému použití…

Je to takový mužský pohled na věc, více či méně přítomný v náboženstvích, vycházejících z patriarchálního uspořádání společnosti. Tím se pomalu dostáváme k tématu dnešní paraši, kde se těch vášní nakupilo hned několik. Zkuste si představit lítý boj mužů ve válečné vřavě. Každý z nich buď zabije, nebo je zabit. Adrenalin stoupá na maximální možné hodnoty. A když boj skončí, tak to extrémní vypětí samozřejmě nemůže vyprchat hned. Muži jsou opojeni vítězstvím, každý z nich prožívá takové svoje osobní Nagano, prochází se bojištěm jako opilý, obhlíží kořist a najednou uvidí krásnou zajatkyni a zatouží po ní. Může ji mít, co myslíte?

Představte si, že Tóra říká, že ano: (Devarim 21,11) „spatříš mezi zajatci ženu krásné postavy, přilneš k ní a budeš si ji chtít vzít za ženu“. Tóra ovšem k tomu „ano“ hned dodává své „ale“…

„Přivedeš ji do svého domu. Ať si vyholí hlavu a upraví nehty a odloží svůj plášť, v němž byla zajata, a zůstane ve tvém domě. Po dobu jednoho měsíce bude oplakávat svého otce a svou matku; potom k ní smíš vejít (což je opis pohlavního styku), a tím si ji vezmeš za ženu.“ (Devarim 21,12-13). Takto provdaná zajatkyně získává veškerá práva, stejná jako mají případné další ženy bojovníka. V Talmudu jsou debaty na téma, jestli musí přejít na judaismus, což by jí dávalo právní záruky těchto plných práv. V případě výslovného odmítnutí jí musí být vrácena svoboda.

Takový svazek se zajatkyní se liší od běžné svatby jen tím, že se odehrává bez souhlasu jejího otce. Opravdu je to tak, jednou z možností uzavření manželství byl v té době i nechtěný pohlavní styk, v podstatě znásilnění... Jako by byla důležitá jen práva mužů. „Když najde muž dívku, pannu, která není zasnoubena, a chytí ji, bude s ní ležet a budou přistiženi, muž, který s ní ležel, dá otci padesát šekelů stříbra. Stane se jeho ženou, protože ji ponížil. Po celý život ji nesmí propustit.“ (Devarim 22,28-29) ; a muž to tak má urovnané, vyřízené, zatímco ta nešťastnice je tím vlastně potrestána, a to doživotně…

O nic méně podstatnou zůstává otázka, proč vůbec Tóra dovoluje takový čin? Vždyť znásilnění je zakázáno a násilník (s výjimkou, kterou jsem právě uvedl), je „oceněn“ trestem smrti. „Jestliže nalezne muž zasnoubenou dívku na poli a zmocní se jí a bude s ní ležet, zemře jenom ten muž, který s ní ležel.“ (Devarim 22,25 ) Čili, Tóra v tomto verši- logicky a zcela správně- zabraňuje jakémukoli trestání této ženy.

Tóra se tu v naší paraše vlastně řídí přáním zabránit tomu okamžitému znásilnění během války. Jednoduchý zákaz by byl jen těžko doopravdy účinný. Když je v boji dovoleno zabíjet, což je za běžné situace zakázáno a nemyslitelné, tak se dá jen těžko předpokládat, že zrovna co se týče znásilnění by byli válečníci více schopní a ochotní poslechnout v tu chvíli náboženský příkaz nebo hlas rozumu. Judaismus nevytváří nějakou vojenskou kulturu jako jiné civilizace a náboženství, a o vojácích na bitevním poli si nedělá žádné iluze.

Tóra tedy tomu bojovníkovi říká: ano, můžeš ji mít, ale teprve po třiceti dnech ve tvém domě – a za tu dobu by se ti mohla při troše dobré vůle zošklivit. Vyholená, bez šlechtěných nehtů, bez pláště, kterým byla dříve vyzdobena, a oplakávající rodiče- už nemusí probouzet divoké žádosti, ale spíš lítost. Jestli s ním má zůstat, tak pouze s plnými právy jako jeho manželka. A jestli už po ní bažit nebude, musí jí dát svobodu. Nesmí ji prodat jako otrokyni nebo si ji držet jako služku. Tóra jako by tu chtěla podrobit to zdivočelé zvíře v nás takovou lstí, úskokem. Získává pro nás čas, abychom se zase znovu mohli stát člověkem. Určitě by bylo příjemnější číst v Tóře o kategorickém, jednoznačném a bezpodmínečném zákazu znásilnění. Jak píše Konstanty Gebert, znamenalo by to, že Ten, který zákony vydává, doufá, že budou dodržovány. Ale my si někdy neumíme ani představit, ani připustit, jaké běsy v každém z nás dřímají, to ví jen Bůh. A tak i tohle opatření z naší paraši mohlo pomoci mnoha ženám, aby byly ušetřeny aspoň části jejich utrpení. Určitě by takový příkaz i dnes uvítaly ženy v bojem zmítaných zemích jako např. v Sýrii a Íráku...