Dnešní paraša Korach ze IV. Knihy Mojžíšovy připomíná zvláštní
vzpouru Kórachovců. Kórach a ti, kteří se k němu ve vzpouře proti
Mojžíšovi a Áronovi připojili, nebyli bezvýznamní lidé. Měli své postavení, ale
bylo jim to málo. Chtěli víc, pokud možno úplně nejvíc. Kórach nesnesl unikátní
postavení, které měl Mojžíš a jeho bratr Áron. Nechtěl si připustit, že by tito
dva lidé byli Bohem vybráni, aby splnili určitý úkol. A tak je začal napadat a
používal přitom i velmi nesmyslné argumenty.
V Tóře čteme: „Shromáždili se proti Mojžíšovi a Áronovi a vyčítali
jim. „Příliš mnoho si osobujete. Celá pospolitost, všichni v ní jsou svatí
a Hospodin je uprostřed nich. Proč se povznášíte nad Hospodinovo shromáždění?“ (Bemidbar 16,3)
Proč
zaútočil Kórach zrovna na to, co popisoval jako Mojžíšovu povýšenost, pýchu?
Vysvětluje to jeden chasidský příběh:
Chasid, který sloužil jako šámes rebeho Jicchaka z Vorki,
kdysi vzpomínal, co se stalo, když
doprovázel rebeho na jedné z cest do Varšavy. Přes den vykonali, co měli
na práci a večer se vraceli do hotelu. Tam našli dveře svého pokoje popsané
odshora dolů všemi možnými urážkami a nadávkami na rebeho. Šámes byl tak
vyvedený z míry, že vůbec nevěděl, jak na to má zareagovat. Ale rebe ho
uklidnil: „Nedovol, aby se to dotklo tvé duše, protože já jsem se od svého
učitele, Avrahama Mošeho, naučil lekci k tomuto tématu. Můj učitel
poukazoval na to, že ti, kteří podněcují kontroverze, spory, vždycky napadají
ten charakterový rys, který je jejich oběti nejbližší. A přitom právě zmínil
případ Kóracha a jeho stížnosti vůči Mojžíšovi: „Proč se povznášíte nad
Hospodinovo shromáždění?“- jako by byl zrovna on arogantní a nadřazený,
zatímco samotná Tóra dosvědčuje to, že „Mojžíš byl velmi pokorný, více než
všichni lidé na celé zemi.“ Zkrátka ti, kdo se nás chtějí nejvíc dotknout,
zaútočí na to, na čem nám nejvíc záleží: na pokoře, poctivosti, věrohodnosti.
To chtějí takoví lidé zpochybnit, aby si sami připadali lepší.
Další
kraťoučký příběh to popisuje až legračním způsobem. Vypráví se o jednom učenci,
který rozhodně nebyl chasid, ale pořád ho trápil jeden problém, který nebyl
schopen rozlousknout a tak se nakonec rozhodl, že ten problém přednese jednomu
z výjimečných představitelů chasidismu, reb Jákobu Jicchakovi, Chozemu
z Lublinu.
„Proč,
rebe“, ptal se, „se k tobě stahuje tolik tisíc lidí ze všech stran? Co tu
mohou vidět zvláštního? A proč nepřijdou ke mně? Copak nejsem větší učenec
než jsi ty?“
„Abych
ti pravdu řekl“, odpověděl Choze poklidně, „jsem tím ohromen stejně jako ty.
Protože já znám svoji hodnotu. Kdo jsem já, co jsem já, aby za mnou měli lidé
chodit a ptát se mě na cesty, vedoucí
k našemu Stvořiteli A proč, skutečně, nechodí navštěvovat tebe,
když tě znám jako učitele nezpochybnitelné pověsti, opravdové hory Sínaj
v poznání Tóry?
Ale
možná v tom je ten háček. Protože já jsem překvapen, že lidé přichází ke
mně, nechápu čím to je, že přichází ke mně; a protože ty jsi překvapen, že
nepřijdou k tobě, a trápíš se- čím to je, že nepřijdou k tobě…“
Možná jsem už s tím tématem
pokory otravný, ale o čem jiném mluvit, když jde o Kórachovu vzpouru. Někteří lidé prostě touží nade všechno být
jaksi nahoře, v záři reflektorů, užívat si obdivné komentáře a lichotky,
mít určitou moc. A pokud jim do toho jejich pěkného scénáře vstoupí nějaká,
podle nich, nula, neumí se ovládnout a snaží se ji ze všech sil zničit, aby pódium patřilo jen jim. Je to
destruktivní činnost, která spolehlivě ničí jakékoli společenství. Na čí straně
jsou Boží sympatie, je z příběhu více než jasné. Kórachovci podléhají
přímému Božímu trestu, doslova se propadají do země. A Mojžíš, jako
absolutní vzor pokory, tu pro nás
zůstává stále.
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire