Avi: Parašat Pinchas (Bemidbar 25:10 – 30:1)

  Dnešní parašat Pinchas navazuje na předcházející parašu Balak. V ní se na konci píše o dalším odpadnutí Izraele. Šlo o to, že muži měli intimní kontakt  s Moábkami. To se dnešním mužům nemusí zdát tak tragické nebo odpudivé. Ale šlo o modloslužbu, s orgiemi spojenými s uctíváním božstva úrody a plodnosti,v  podstatě o popření víry v jednoho Boha a Jeho znesvěcení. A Bůh také vzplanul hněvem. Mojžíš na Boží pokyn „řekl izraelským soudcům: Pobijte každý ze svých mužů ty, kdo se spřáhli s Baal – peórem.“  (Bemidbar 25,5). A v téhle vypjaté chvíli, kdy Izraelci plakali u vchodu      do stanu setkávání, přichází jeden z Izraelců, a před očima Mojžíše a všech ostatních si demonstrativně přivádí Midjánku.

  A tady se na scénu dostává Pinchas, syn Eleazara, syna kněze Árona. Vystoupil, vzal do ruky oštěp, vešel za izraelským mužem do ženské části stanu a probodl je oba. Kromě tohoto výslovně uvedeného případu se zmiňuje i dalších čtyřiadvacet tisíc mrtvých. Bylo to nepředstavitelné krveprolití. Sám Bůh zhodnotil Pinchasův čin tak, že vlastně jeho horlivý postoj zachránil celé společenství, se kterým jinak chtěl samotný Bůh skoncovat. A Pinchas je pak dokonce vyznamenán tím, že je mu svěřena smlouva pokoje, a on a jeho potomstvo má pak smlouvu trvalého kněžství – za to, že horlil pro svého Boha. Proto má za Izraelce vykonávat i smírčí obřady.

  Sforno učí, že smrt se objevuje jako následek neshody, nesouladu mezi různými částmi organismu. Tam, kde panuje naprostý pokoj, smrt je zadržena. A skutečně čteme, že Pinchas žil o mnoho déle, než všichni jeho současníci . (Sforno k Bemidbar 25,12). V Zoharu také čteme, že člověk, který je horlivý ve službě Bohu, tak se neobává anděla smrti. (Zohar I, 209a)

  Podstatné pro nás je pochopit, jak má dnes vypadat horlivost. Tady v tom konkrétním případě se zdá, že horlivost je to samé jako hněv, a to není zrovna pěkná vlastnost . Navíc se občas i dnes dočteme o příslušnících dalších náboženství , a to i v Evropě, jak ve slepé fanatičnosti jsou schopní například zabít vlastní dceru, která by chtěla jít svou cestou. To nás pochopitelně děsí a odpuzuje.

  Ale naším problémem bývá spíše náboženská vlažnost. Jak tedy chápat tu správnou horlivost? Jsem teď po návratu z New Yorku plný dojmů, tak bych toho využil a připomenul si zážitky, které se k tématu horlivosti pojí. Kousek od našeho hotelu na East Broadway stojí krásně obnovená synagoga na Eldridge Street. Právě v době, kdy jsme tam byli, se jeden večer konalo autorské čtení jidiš básní. Ne uvnitř synagogy, ale venku, na jejích schodech. Byl to neuvěřitelný zážitek. Na druhou stranu ulice rozmístili několik řad sedadel, a dojemné babičky s ohromným zápalem četly své vlastní básně. Nejmladší básnířka, středního věku, četla angažovanou jidiš báseň o tom, jak se tovární výroba přemisťuje do Číny. Omlouvala se, že nevěděla přesně, kde bude báseň číst. To okolí synagogy totiž už dávno není židovské, ale právě čínské, doslova ve středu Chinetownu. Během celé akce panoval běžný ruch, občas čínský obchodník s rachotem stáhnul kovovou roletu svého krámku, nebo prohučelo metro po nedalekém Manhattanském mostě, projížděla auta, procházeli brebentící Číňané. A do toho všeho přijel popelář s vozem, který spíš připomínal ohromný tirák, a nevěděl, jak má teď pobrat ty pytle s odpadky, které byly naházeny na zemi za sedadly posluchačů. Nakonec mávnul rukou, že to vezme ještě jinde a vrátí se později. Zatleskali jsme mu, on na oplátku zatroubil tak, že to připomínalo odjíždějící záoceánský parník. Na nebi visel měsíc a byla to neuvěřitelná atmosféra uprostřed toho newyorsko-čínského chaosu a zápachu. Na závěr na schodech synagogy spustila klezmer kapela. Malí čínští chlapečci napodobovali židovské souvěrce, kteří na nic nečekali a pustili se na ulici do tance. Ten obrázek mám pořád před očima. Odhodlání těch babiček a tanec těch mladších v tom čínském moři mě úplně fascinoval.

Okno synagogy Elridge road

  Ta horlivost je úcta k tradici i víra v Boha předků. Navštívili jsme i Centrální synagogu uprostřed Manhattanu. Je to krásná synagoga, která kdysi převyšovala okolní budovy. Dnes už je zapadlá mezi okolními mrakodrapy, ale stále pulzuje životem. K její stavbě se odhodlalo ve své době 140 lidí. Měli tu víru, že postavili synagogu pro 1400 lidí. Dnes je ta synagoga plná života, o svátcích probíhají bohoslužby  na 2-3 etapy, aby se na každého dostalo.

Central synagogue

  My tu v Liberci máme štěstí, že máme novou synagogu, která povstala z popela a kvůli víře nemusí téct krev. Tak co nám vlastně chybí? Snad jen ten správný pokoj, soulad mezi jednotlivými součástmi organismu , aby vznikla ta potřebná shoda, která vede k životu a brání smrti, tak jak o tom psal Sforno. Možná bychom potřebovali i trochu víry od stavitelů synagogy, odhodlání těch babiček a jejich úcty k tradici a můžeme se pak taky pustit do zpěvu i tance uprostřed chaosu, který nás obklopuje – tak, aby bylo Boží Jméno posvěceno.