Mám rozepsaný článek o cicit a pořád ho nejsem schopná dokončit. Moje intelektuální kapacita se totálně vyčerpává v práci a kdyby nebylo šabatu, tak kromě kravin na facebooku nebudu číst vůbec. Hrůza :-( Čtení během kojení už nefunguje, protože se u toho Šmuli hrozně vrtí a za pár minut je hotovo a chce zas nějakou akci (třeba mi vzít knížku). Takže se stimulací mozkových závitů je to skutečně bídné a kdybych neměla Eliho, tak mi asi totálně změkne mozek.
Ale už by to vážně chtělo, abych něco napsala na blog, tak vám alespoň popíšu, jak fungujeme, protože francouzská a česká rodičovská jsou jako nebe a dudy. Na začátku června jsem se vrátila do práce s tím, že mám 80% úvazek a od státu pobírám malý rodičovský příspěvek, protože jsem zároveň na rodičovské dovolené na částečný úvazek (t.j. 80% práce a 20% rodičák, finančně to samozřejmě úplně nekoreluje, ale je to finančně schůdnější varianta, než kdybych zůstala doma). Když jsem v práci, Šmuli je u chůvy ve stejné vesnici, kde pracuju, takže ho mám kousek od sebe, kdyby něco. Chůva má svoje 3 děti (tříletá dvojčata a dvouleťáka-všechno kluci) a od listopadu do tlupy přibyde ještě jeden chlapeček. To bude úpný skautský oddíl. Takže každé ráno musím vstát nejpozději v 5:45 (obvykle mě ale Šmuli vzbudí dřív), obléknout sebe, dítě, rychle pomodlit (a Šema pěkně nahlas, ať se ho Šmuli naučí sám od sebe), snídaně a v 7:45 odchod k autu a odjezd do 20km vzdálené vesnice, kam se naše firma stěhuje (jsme v procesu stěhování a já jsem předvoj). Vyložit dítě u chůvy a vyměnit si informace o proběhlé nocim nechat si ukázat nejnovější hračku/tričko/obrázek/dovednost od chůviných dětí a pak honem do práce. V práci během dne dvakrát odstříkat (časem bych to ráda omezila, přeci jen, je to logisticky dost náročné) a v 15:15 padla. Vyzvednout dítě, vyměnit si informace o proběhlém dni a hurá domů. Odpoledne už nejedeme tím správným směrem a dálnice je často ucpaná, ale většinou kolem 16.hodiny dorazíme domů. Doma na mě obvykle čeká pračka s vypraným prádlem a další pračku je třeba naplnit. Celý týden se propracovávám na dno koše se špinavým prádlem, abych ho v pátek před začátkem šabatu zase naplnila vším, co je třeba před šabatem vyměnit za čisté a po skončení šabatu začne nový cyklus. Někdy jdeme na procházku nebo na krátkou pochůzku po nákupech v okolí, někdy přijdou Samuela vyvenčit tchánovci a kolem půl sedmé dorazí Eli, dá si rychlou sprchu a pak koupe Šmuliho zatímco já vařím něco rychlého k večeři (takhle v létě dost často "vařím" salát). Ve čtvrtek ještě Eli luxuje a uklízí na šabat. Po večeři uspíme dítě a já mám tak hodinu, hodinu a půl, než odpadnu. Třeba na to, abych vyžehlila nebo přečetla dvě stránky, než se mi písmnka začnou rozmazávat před očima. A někdy se Šmuli vzbudí dvakrát a někdy i čtyřikrát za noc, záleží jakou má noc (jestli je vedro, bolí ho dásně a tak...). V pátek jsme už všichni rádi, že je konec týdne, já končím v práci už ve 14:30 a většinou přijde tchán a vezme Šmuliho do parku a já můžu v klidu připravovat šabatovou večeři. Na šabatovou večeři zveme pouze "prověřené" hosty, kterým nevadí, že večeře nezačne podle plánu, pokud se zrovna nedaří uspat Šmuliho (a samozřejmě nemáme hosty každý týden, spíš výjimečně, totéž platí pro šabatový oběd).
V neděli doděláváme resty, ale snažíme se také trochu někam "vypadnout", aby z neděle nebyl jen další pracovní den.
Takže asi chápete, že už se ohromně těším na dovolenou. A strašně si vážím toho, že máme tak pohodové dítě, které je u chůvy spokojené, roste, dělá ohromné pokroky a je s ním velká legrace. Neumím si představit, jak bychom to dělali, kdyby byl Šmuli větší "citlivka"...
No a za dva a půl měsíce je tady Roš hašana a já bych měla začít opakovat...
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire