Myslím, že člověk pozná, že je opravdu dospělý, když zjistí, že šabat má cenu zlata a začne si tohoto požehnání opravdu vážit. Malé děti mívají šabat rády, protože na ně rodiče mají čas, ale pro dospívající a mladé dospělé je to často čas, kdy mají pocit, že jim něco utíká, zatímco jsou "offline". Teprve člověk pořádně zapřažený v pracovním procesu, péči o domácnost a děti, ocení čas, kdy může vydechnout, nedělat nic a jenom být, Titulek blogu je z musafové Amidy, kde se zpívá-"budou se radovat v Tvém království ti, kdo dodržují šabat". A to královstí není žádný budoucí svět, ale naše tady a teď. Říká se, že šabat je takovou ochutnávkou světa budoucího, vykoupeného. Možná, že Mesiáš nikdy nedorazí, ale my můžeme zažít, jaké to bude, každou sobotu. Tedy, když si dáme tu práci a na šabat se připravíme.
To je častá námitka-že v pátek (a často už mnohem dřív) do poslední minuty připravujeme a chystáme, aby bylo uklizeno a navařeno, nastavené časovače a tak dále. Jestli by nebylo lepší se na to vykašlat a prostě v sobotu dělat, co se nám bude chtít? Zní to zdánlivě logicky, ale pravděpodobnost, že si člověk doopravdy odpočine, dramaticky klesá-protože pak to bude samé-ještě tohle dodělám, ještě támhle to...a večer se člověk diví, jak ten den utekl. A obzvlášť my, co jsme byli vychovaní, že je potřeba pořád něco dělat (maminka by vám jistě řekla, že já jsem v dětství strávila mraky času s knížkou na gauči...jenže člověk se neučí zas až tolik tím, co mu rodiče říkají, ale tím co vidí...takže když rodiče neustále kmitají, jednoho dne, ve své vlastní rodine, pravděpodobně bude neustále kmitat taky). Šabat je jediný den v týdnu, kdy si dokážu po obědě schrupnout (za předpokladu, že dítě spolupracuje)-protože se mi nehoní hlavou seznam věcí, co bych ještě měla udělat.
Odemkla jsem vám článek Tomáše Sedláčka z iHned.cz. Stejně tak se často píše o tom, že bychom si měli dávat občas pauzu od sociálních sítí a telefonu obecně. A že bychom neměli tahat práci domů a nekontrolovat obsesivně pracovní maily. Trávit čas se svými blízkými jinak, než před televizí. V klidu vychutnat společné jídlo. Kdo dodržuje šabat, tohle všechno má každý týden. Z mého pohledu není nutné vyšroubovat v pátek odpoledne světlo z lednice, aby člověk otevřením ledničky nerozsvítil. I když naprosto chápu ty, kdo to dělají. Ale myslím si, že je potřeba znát (alespoň zběžně) halachu, týkající se šabatu, a respektovat ji na své maximum (a to maximum by měla být skutečně hranice možného). Odměna je jistá!
Šalom, to jsou opravdu dobré postřehy. Ano, i já mívám problémy v pátek vše zavčas připravit (málokdy se mi podaří, že mám v pátek volno) - buď jsem dlouho v práci (a v zimě je to někdy opravdu naknap), nebo přijdu tak unavená po celém týdnu, že si musím lehnout a pak přípravy doháním na poslední chvíli. Ale zjistila jsem dvě věci: připravit se na šábes neznamená vygruntovat celý byt, vydrhnout koupelnu a vyleštit zrcadla. Takže se učím srovnat s tím, že poklidím knihy a věci, co se nashromáždily, uklidím i v kuchyni a to jen tak, aby celý byt vypadal harmonicky. Nutnost je navařit - jídlo, které bez problémů snese ohřátí v mikrovlnce, v krajní nouzi mám v mrazáku zásobu několika jednoporcovek, když opravdu není čas. Což pokrývá bazální věci a nic dalšího se dělat nemusí :-) A opravdu si to užívám, o to víc, že jsou stále šábesy, kdy musím jít do práce nebo cestovat...
RépondreSupprimerS mým sklonem k perfekcionismu jsem ze začátku bývala vždycky hrozně vyčerpaná (ještě jsem docela pravidelně pekla i chaly apod.), a měla jsem pocit, že když nebude vše 100%, tak šabat snad ani nepřijde... A ono to tak není! A mnohem lepší, než se stresovat, co všechno MĚLO být hotovo a NENÍ, je se zaměřit na duchovní prožívání... Poslední dva šabaty jsem byla doma sama na nemocenské a opravdu jsem si udělala příjemnou atmosféru sama pro sebe, oblékla si nové šaty a šabat prožila bez spěchu, bez plánu a bez výčitek jsem se věnovala tomu, na co v týdnu "není čas".
Přeji vše dobré, Chtivá Pracka