Když
Izraelci putovali pouští, bylo jedení masa skutečnou vzácností. Jistě se vám
vybaví například křepelky. A možná mana,
třeba zrovna chutnala jako maso, kdoví.
Podle popisu Tóry (Vajikra 17) bylo možné jíst maso pouze tehdy, když bylo zvíře předkládáno jako chrámová
oběť – jako oběť pokojná, smírná. Praxe byla taková, že část byla spálena, část
obdrželi kohanim- kněží, a zbytek mohl sníst ten, který zvíře obětoval. Příprava masa k jídlu tedy vůbec nebyla
nějakým pouze technickým postupem, ale
vždycky to bylo spojeno s náboženským rituály. Když Židé vešli do země
Izrael a každé pokolení obdrželo svoji část území, nastala nutná změna a ty
obřady, které byly spojovány se získáním masa k jídlu musely být decentralizovány.
A vyjádřením této změny jsou přikázání, které jsou obsaženy v naší paraše
(Devarim 12,20 – 24). Jak tu říká
Mojžíš, je možné jíst maso získané kdekoliv, které je ovšem
z odpovídajícího – košer – zvířete a to zvíře musí být poraženo speciálním
způsobem. Nadále tedy zůstávají určitá omezení, ten náboženský prvek nezmizel.
Je ale možné jíst i maso jiných zvířat než jen těch, která byla předkládána
v Chrámu jako oběť. Je ovšem zajímavé, že se takovému masu v Tóře říká – basar teave, čili maso žádosti,
chtivosti. Takové pojmenování leccos naznačuje a ukazuje na rozdíly mezi
jedením masa a polních plodů.
Je to
něco takového, jak to známe z okřídleného rčení: nechci nic říkat, ale na moje
slova dojde… Jsou tu určité možnosti výkladu. Není úplně jasné, jestli ty verše
jednoduše povolují a mají za správné
jíst maso pro potěšení, anebo spíše vyjadřují určitou dvojakost v tom
názoru- že tedy povolují, ale v podstatě jen kvůli lidské slabosti. Někteří
komentátoři v Tóře vidí jasné pokyny, že jíst maso není tím, co by mělo
být bráno jako normální jednání. Těžko se mi to, jako milovníkovi zvláště
jehněčí pečínky říká, ale tito komentátoři připomínají už Adama – ten to dělat
nemohl. Přestože zvíře stojí pod člověkem, v tom nižším postavení v řádu
stvoření, za normální situace ho zbavovat života nemáme. A za druhé: ten verš
je tak komplikovaně formulovaný: „Řekneš-li tedy … chci jíst maso, můžeš pro
uspokojení své duše toužící po mase jíst maso.“ (Devarim 12,20) No, jistě uznáte, že nadšený souhlas zní jinak. Je
v tom minimálně určitá váhavost. Rav Kook
v tom vidí jistou momentální úlevu lidským touhám, verš ale naznačuje i
ten ideální- bezmasý- stav. Podle něj je v člověku zakódován zabijácký
instinkt, který je v tomto případě lepší nasměrovat vůči zvířatům, které pak
sníme, než abychom se pozabíjeli navzájem.
Tvrdí, že „omezit chuť na maso je možné jen prostřednictvím sebekontroly
a čas na takovou sebekontrolu ještě nenadešel.“
Je
pěkné, že ačkoliv rav Kook byl vegetariánem, je si vědom, že takto ne dostatečně
jasné, pouze naznačené doporučení je
nevymahatelné. Nechama Leibowitz se domnívá, že je to takové postřehnutí
hlubších vrstev textu Tóry. Kdo se tak rozhodne, může to pro něj být cesta,
vedoucí k vyšší duchovní úrovni. Jiní
ale zase říkají, že jde jen o osobní názor, připojený dost volně k veršům Tóry.
Ale
všichni jmenovaní, včetně Emanuela Lévinase se shodují v tom, že když člověk
vnímá Tóru, vidí nejen soubor micvot, který by se dal shrnout do
zákoníku tarjag (613) micvot. To by pak bylo jednoduché
zákonictví. Dodržuješ, super. Ale na
tomhle případě vidíme i tu možnost postupného růstu k tomu, co je opravdu
důležité: naučit se vnímat potřeby a bolesti
lidí i živých tvorů. K takovému bratrství někomu může pomoci i
vegetariánství. Ale samo o sobě, bez vztahu ke Zdroji veškerého života, se to může stát jenom formálním, vnějškovým
omezením, které pak má jen jakýsi tělesný, dietní význam. A myšlenka k úvaze by se taky mohla týkat
hořícího amazonského pralesa. Obrázky a rozsah takového neštěstí nabývají
apokalyptických rozměrů. Mluví se o záměrném vypalování. Jsou potřeba pastviny,
kde by se pásl hovězí dobytek. Ten Brazílie ve stále větším množství vyváží,
pětina světového vývozu hovězího je
odsud. Je to basar teave- maso žádosti, které si dopřáváme...
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire