V naší paraše dál Mojžíš připravuje Izraelce na to, jak si mají počínat v zemi, kterou jim Bůh zaslíbil. Jde tu na začátku naší sidry konkrétně o „bikurim“, čili obětování prvních zralých plodů. Nejdříve šlo o všechny druhy plodů, pak se to ustálilo na sedmi druzích. Byly to: pšenice, ječmen, hrozny, fíky, granátová jablka, olivy a datle či med. Tyhle první plody se přinášely do Chrámu kněžím a jen ti je směli jíst. Bylo to samozřejmě i praktické, protože kněží neměli svůj díl země, který by mohli obhospodařovat. Věnovali se jen chrámové službě. Ale vyjadřovala se tímto způsobem i vděčnost Bohu za tu darovanou zemi i za její úrodnost.
Dokonce už na počátku jara označoval
ten pěstitel stužkou první květy, aby si tak poznačil ovoce, které
přinese v koši do Jeruzaléma. To bylo taky svým způsobem významné. Člověk od začátku věděl, že se o úrodu
podělí, nebylo mu to zatěžko, počítal s tím. Určitě znáte tu „pěknou“
českou průpovídku: „Nedám, sám mám málo!“ Takové dobráky povzbuzuje král
Šalomoun v knize Přísloví takto:
„Cti Hospodina ze svého majetku i prvotinami z celé své úrody! Bohatě se
naplní tvé sýpky, moštem budou přetékat tvé kádě.“ (Mišlej 3,9-10) A jinde říká: „Někdo rozdává a přibývá mu stále…“ (Mišlej 11,24). V případě desátků
se můžeme u Malachiáše dočíst: „Přinášejte do mých skladů úplné desátky. Až
bude potrava v mém domě, pak to se mnou zkuste, praví Hospodin
zástupů: Neotevřu vám snad nebeské
průduchy a nevyleji na vás požehnání?“ (Malachiáš
3,10) Je to zvláštní, pokoušet štěstí zkoušením Boha u jiných přikázání je
zakázáno – „ Nezkoušejte svého Boha“ (Devarim 6,16), ale tady jsme k tomu
přímo vybízeni.
Izraeli se říká „rešit tvuato“
= „první z (Boží) sklizně“ – prvotina jeho úrody (Jeremiáš 2,3) a proto je vhodné, abychom přinášeli „merešit kol pri haadama“ =
z prvotin všech polních plodů (Devarim
26,2), Bohu, který je také označován jako „Rešit“, protože on je První, před počátkem. Toldot Jicchak píše, že
bylo Božím záměrem naučit nás být celistvými ve všech našich dobrých
vlastnostech, jak vůči Bohu, tak i vůči člověku právě tímto přikázáním obětí bikurim, té první úrody.
Jak se
to dělalo prakticky v době Chrámu? Jednotlivé druhy se nosily
v koších zvlášť. Pokud byl někdo chudší, naskládal plodiny odděleně, ale
do jednoho koše, předepsaným způsobem. Chodilo se v průvodech. Ti bohatší
si mohli své koše nechat nést, ale jen k Chrámové hoře. Pak i ten
nejbohatší musel vzít koše na svá bedra, předat je knězi do ruky, odříkat sám
určitou pasáž a chválit Boha. V tom se projevovala ta rovnost před Bohem a
stejná vděčnost a pokora.
Cror
HaMor připomíná, že Tóra vedle sebe položila pasáž o bikurim a o Amálekovi, tom nepříteli Izraele a Boha. Stejně jako bikurim, se také Amálekovi říká „rešit“: „rešit gojim Amalek“= „Amálek je prvotina pronárodů“ (Bemidbar 24,20) To Amálek se snažil
Izraeli překazit příchod do zaslíbené země a připravit ho o Boží požehnání. Proto je obětování prvotin zároveň oslavou
toho, že tomu věčnému nepříteli se jeho záměr nevydařil. A tak v dobách
Chrámu to nebylo jako dnes, když vzdycháme před berňákem. To byla radostná,
slavnostní procesí, která se ubírala k Jeruzalému.
Dnes,
když Chrám není, se naši moudří zamýšleli, jakým jiným způsobem uctít Boha a
vyjádřit mu vděčnost. Říkají,že když například někdo umí skvěle zpívat, měl by
právě zpěvem uctívat Boha. To je jeho „rešit“, to první, nejlepší. Vždycky jen
musí dávat pozor, aby to nedělal pro potlesk a obdiv lidí, ale cílem má být
uctít Hospodina tím svým nejlepším způsobem. A stejné je to u dalších
obdarování.
Letos
jsem se mohl zúčastnit dvou „výjezdních“ šabatů. Pokaždé se jelo do opravených
synagog, kterým chybí právě to podstatné, zavraždění Židé, o které se „postaral“ ten poslední Amálek. Jednou jsme byli ve Čkyni, podruhé
v Úštěku. Ale nepadala na nás tíseň, nebo smutek. Jednak byly tyto budovy
zachráněny před totálním zničením. A pak, díky pořadatelům se podařilo něco
úžasného – z různých míst se tak jako do jeruzalémského Chrámu sjeli
s veselím lidé, kteří chtěli společně uctít svého Boha, každý se svým „rešit“, svým darem, který potěšil i
všechny ostatní. A taky jsme se mohli posílit ve vědomí, že Amálek není ten, kdo
má poslední slovo. Jen na nás je, jestli si omašličkujeme to svoje nejlepší a
budeme ochotní s tím přijít a s díky to předat. Pak i „běžný“ šabat
může být výjimečným svátkem a radostí. Zkusme Boha, jestli nám pak požehná.
 |
| Synagoga v Úštěku |
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire