Tento týden začínáme číst Tóru znovu od začátku. Opět čteme: „ Berešit bara Elohim et ha-šamajim veet ha-arec“, atd (I. Kniha Mojžíšova - Berešit 1,1). Slavili jsme Simchat Tora, svátek radosti z Tóry. Tóra je ohromný dar, který Bůh svěřil Svému lidu. Máme ji krasopisně, předepsaným způsobem, zapsanou soferem, písařem, na pergamenu, stočenou, svázanou, uschovanou v krásném, historickém pláštíku, uvnitř aron ha-kodeš, na čestném místě v synagoze. To je všechno pěkné a v pořádku. Ale co pro nás osobně Tóra znamená? Je na čestném místě i v našem srdci, věnujeme se jejímu studiu tak, aby její myšlenky mohly ovlivnit náš život? Je pro nás opravdu tak vzácná, že se před její moudrostí skloníme a budeme ochotní podle ní formovat své chování? Dlouhé generace Židů se o to pokoušely a zanechaly nám k dispozici kromě obou Talmudů i ohromnou knihovnu literatury komentářů, která je skutečnou pokladnicí moudrosti a zbožnosti.
I díky těmto moudrým víme, že je v Tóře 613 přikázání. Řada z nich už kvůli zboření Chrámu není aktuální. Ale i z toho, co zbývá, se můžeme hodně naučit. Už první přikázání zní velice sympaticky a přijatelně: „ Buďte plodní a množte se“ (Berešit 1,28). Ano, proč ne. Zhruba uprostřed Tóry je přikázání, které se vztahuje k sázení stromů (III. Kniha Mojžíšova – Vajikra 19,23). A tou úplně poslední micvou je napsat Sefer Tora (V. Kniha Mojžíšova – Dvarim 31,19). To znamená přepsat Tóru pro sebe, i kdybych ji měl, zdědil, nebo něco podobného. Tato tři přikázání jakoby ve zkratce shrnovala celý lidský život: mládí a jeho možnosti a radosti, potom to, co tu po sobě zanecháme v tom fyzickém nasazení, jako výsledek naší práce. Ale korunu tomu všemu nasazuje to, co nás všechny přesahuje a dává smysl našim životům – Tóra jako Boží vzkaz pro nás. Nestačí si Tóru jen přečíst, i kdyby to bylo hebrejsky. Nejde o pouhé doslovné čtení, ale studium, poznávání do hloubky, pochopení, interpretace textu, tak jak to dělali naši předchůdci před námi.
A tak se teď pojďme podívat aspoň na část dnešního textu s tímto záměrem. Čteme, že: „Bůh řekl“. Už tady spouští palba komentátorů. Rambam, který se snaží zbavit Tóru všech antropomorfismů, mluví spíše o Boží vůli, a stejně tak i některé překlady znějí: „Bůh chtěl … a stalo se.“ To je to, co je pro nás těžko představitelné. Nás něco napadne, pak si o tom povíme a nakonec to třeba i uděláme, uskutečníme. Bůh je jiný, naprosto převyšuje naše představy. U Něj probíhají všechny tyto procesy naráz, současně.
První, co Bůh podle Tóry stvořil, bylo světlo. Muselo to být zvláštní světlo. Jako o jediné věci se o něm píše bezprostředně, přímo, že bylo dobré. Všude jinde se už jen obecně píše, že to bylo dobré. Slovo or má v gematrii (číselné hodnotě písmen) stejnou hodnotu jako slovo raz – tajemství. Podle výkladů to bylo duchovní světlo, protože o stvoření nebeských těles, která mají osvětlovat zemi, se píše až během třetího dne. Toto duchovní světlo je určitou metaforou, která zahrnuje celé myšlení, moudrost. Podle některých tradičních výkladů má být toto světlo k dispozici spravedlivým na Příštím Světě. Tam to podle těchto představ nebude nějaký hedonismus, nějaké tělesné požitky, nejlepší dortíčky, ale skutečné potěšení z moudrosti Boží. A to je tak intenzivní zážitek, že musel Bůh toto světlo odložit pro Příští Svět, jinak bychom nechtěli dělat nic jiného. To je velice krásná představa. V Žalmu se píše, že Bůh „vytvořil livjátana, aby v něm dováděl“ (Žalm 104,26). Podle Talmudu má Boží den 12 hodin. Tři hodiny Bůh soudí svět, 3 hodiny se stará, aby lidé měli všechno, co potřebují, tři hodiny studuje Tóru a 3 hodiny si hraje s livjátanem. Rašba (komentátor ze 13. stol.) to vysvětluje tak, že slovo livjatan se má číst livjatchen – stejně jako se to píše v knize Přísloví, kde stojí, že: (moudrost) „Ti vloží na hlavu půvabný věnec, ozdobnou korunu ti předá.“ (Mišlej- Přísloví 4,9). Stejně tak si můžeme vybavit, jak Mojžíšovi zářila tvář po příchodu z hory Sínaj. Moudrost, kterou přináší světlo Tóry rozjasňuje tvář. I čeština má k tomu blízko, když používá slova, která vyjadřují světlo pro chápání, porozumění: vyjasnil, objasnil, osvětlil, rozsvítilo se mu, atd.
Na konci stvoření je ustanoven den odpočinku, šabat. Všechny ostatní dny jsou jmenovány pouze tak, jak jdou za sebou: den jeden, druhý, třetí, čtvrtý, pátý, ten šestý a potom šabat. Šabat tak má mimořádný význam. V midraši se píše, že prvních šest dní vytvořilo dvojice, jen šabat zůstal osamocený. A tak k sobě dostal partnera – lid Jisraele. Midraše bývají psané takovým pohádkovým stylem, ale protože se podrobně a hluboce zamýšlejí nad textem Tóry, je v nich obsažena také veliká moudrost. Šabat je velikým a zvláštním zastavením v běhu času. Písmena slova šabat jsou stejná, jako ve slově tšuva – pokání, návrat. I my se v čase šabatu vracíme k době, kdy bylo všechno dobré, necháváme na sebe působit světlo Tóry, která nám za to prozrazuje něco ze svých tajemství. Šest dní stvoření je pro někoho příliš rychlá práce, a tak se uvažuje i o šesti historických epochách. Není to podstatné, ale kdo by kvůli tomu nemohl spát, tak tu ještě Rambam nabízí další, kabalistické řešení: že jde totiž o šest sefír – Božích emanací- od sefíry Chesed po Jesod. Ať je to jak chce, tak slovo šabat a tšuva se dá číst ještě jako tašuv hej- návrat k hej. Jako hej je v kabale označována sefira Bina, která stojí nad těmi šesti už jmenovanými. Symbolizuje pochopení v době, kdy už svět není jednotou, ale rozdělenou, složitou realitou. Šabat je tím odděleným časem, který nám nejenom připomíná stvoření, ale je taky zastavením, kdy všechny zmatky všedního dne můžeme poměřit moudrostí Tóry.
Člověk je stvořen podle celem Elohim. Někdy se to překládá jako –podle podoby Boží. Ale Bůh nemá fyzickou podstatu, a tak moudří přemýšleli, čím se liší člověk od ostatních stvoření a čím by mohl být podobný Bohu. A nacházeli různá řešení – člověk jako bytost medaber, mluvící, nebo také se schopností myslet, zhodnotit své činy, napravit své kroky. Člověk, který je schopen etického chování. Člověk se nerodí zbožným, ale může k tomu dospět, pokud mu na cestu bude svítit světlo Tóry.
Slyšel jsem vyprávět krásný příběh o jednom cadikovi, spravedlivém, svatém muži. Ten se díky svému studiu Tóry a pokroku ve změně charakteru dostal až na andělskou úroveň. Když pak potkal anděla, pozdravil ho: „Šalom alejchem !“ Ten mu odpověděl: „Alejchem šalom! Co jsi zač?“ Ten cadik se moc divil, že ho anděl nepoznává. Ale celý vtip byl v tom, že ten cadik dělal tak ohromné pokroky v duchovním růstu, že ho ani anděl nepoznal. Kouzelný příběh. No, já myslím, že se tu ještě příští týden nejspíš poznáme, ale i tak nám všem přeju, aby se nám Tóra stala tím vzácným světlem, ke kterému se budeme vracet, a které nás bude proměňovat.
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire