Chanuka (alias svátek světel) začíná 25.kislevu (letos 6.prosince večer) a trvá 8 dní, je to jeden ze dvou nebiblických svátků (není o něm zmínka v Tóře, protože události, které připomíná, jsou pozdějšího data) a oslavuje vitězství Judy Makabejského a jeho věrných nad Antiochem IV. Epifanem, řeckých vládcem Judeje. Antiochos se snažil Judeu helenizovat, zakázal praktikování judaismu a v Chrámu postavil sochu Dia a chtěl tam obětovat vepře (od té doby je prase symbolem nečistých zvířat, i když podle Tóry není rozdíl v nekošernosti prasete, krevety nebo třeba lva). To mnoho zbožných židů zvedlo ze židle a zahájili povstání, které nakonec skončilo úspěchem a znovuzasvěcením Chrámu. Celá tahle historie má ale drobný háček-během povstání totiž makabejci nebojovali jen s řeckými okupanty, ale i se svými souvěrci, ať už totálně helenizovanými a nebo takovými, kteří s určitou mírou helenizace problém neměli, ale nepřestali být židy. Šlo tedy kromě povstání i o drsnou občanskou válku s nepřehlédnutelnými prvky náboženského fanatismu. Dalším problémem bylo, že i po znovuzasvěcení Chrámu povstání pokračovalo, až Šimon Makabejský obnovil nezávislost a založil Hasmoneovskou dynastii vládců Judeje. Jenže byl zárověň z rodiny kohenů a tedy veleknězem v Chrámu a takové sloučení náboženské a státní moci Tóra zapovídá. Navíc se noví vládci velmi rychle sami helenizovali a opustili ideály povstání (jaké překvapení, že...). Něco takového se ovšem rabínům příčilo slavit a mimochodem, knihy Makabejských nejsou z téhož důvodu ani součástí hebrejské Bible (ale jsou součástí křesťanské Bible). A tak se v Talmudu objevuje zázrak s olejem, tedy že při znovuzasvěcení Chrámu bylo potřeba rozsvítit chrámovou menoru (sedmiramenný svícen), ale podařilo se najít jen jeden džbánek s olejem s pečetí velekněze (tedy s potvrzením, že olej je košer pro použití v Chrámu) a ten by stačil jen na jeden den svícení. Jenže výroba košer oleje trvala osm dní. A zázrakem tenhle olej z jediného džbánku vydržel hořet celých osm dní. A jako připomínku rozsvěcíme o svátku Chanuka chanukový svícen (každý den o jednu svíčku víc) a dáváme ho do okna, nebo na jiné viditelné místo, abychom tak připomínali a propagovali zázrak s olejem. O reálnosti zázraku si můžeme myslet cokoliv, ale stejně jako starověkým rabínům, i mně přijde o dost lepší slavit zázrak, který se nejspíš nestal, než občanskou válku, která se bohužel stala. Ano, během této občanské války došlo ke znovuzískání a znovuzasvěcení Chrámu, ale účel nesvětí prostředky.
Po staletí byla Chanuka jen malým a nepříliš významným svátkem, všech 8 dní je jen chol ha-moed (polosvátek), takže děti sice mívají prázdniny, ale dospělí normálně pracují. Na popularizaci Chanuky má zásluhu ortodoxní chasidská sekta (skupina) Chabad Lubavič, která věří, že pokud se všichni židé vrátí k judaismu (ortodoxnímu), tak přijde Mesiáš a v rámci svých aktivit s tímto cílem, začali i mohutně propagovat oslavu Chanuky a od roku 1974 začali i stavět chanukové svícny (chanukíje, někdy nesprávně menora) na veřejných místech a slavnostně je každý večer zapalovat. V Čechách staví chanukíju na Palachovo náměstí (před Rudolfinum).
Jak se tedy Chanuka slaví? Jak už je zmíněno výše, po osm dní zapalujeme světla na chanukíji. Chanukíja je devítiramenný svícen, osm ramen je na svíčky/olejničky na osm dní svátku (každý den zapalujeme o jednu více) a devátá je šamaš (sluha), který slouží dvojímu účelu, jednak je zakázáno používat světlo chanukíje ke svícení (abychom viděli na práci, čtení nebo tak, ženy obvykle po dobu, kdy hoří svíčky v chanukíji nedělají žádné domácí práce) a tím, že je součástí svícnu i šamaš, pak v případě, že bychom si chanukíjou přeci jen na něco posvítili, můžeme říct, že jsme si posvítitli šamašem a nikoliv ostatními svíčkami (čistě legalistická záležitost). Navíc, pokud používáme svíčky, slouží šamaš i k zapalování chanukových světel. V případě olejniček to nebývá úplně praktické. Já jsem od loňska provedla upgrade ze svíček na oleničky, tak uvidíme, jak se osvědčí.
Během Chanuky se tradičně také připravují jídla smažená na oleji: sufganijot (koblihy) a latkes (bramboráky, tady je písnička i s receptem :-D). Děti dostávají buď dárky a nebo peníze (dříve se dávaly hlavně peníze, dneska je větší příklon k dárkům) a hrají drejdl.
Vzhledem k tomu, že se týden před začátkem Chanuky stěhujeme, pevně doufám, že nebudeme mít Chanukíji postavenou na papírových krabicích a že se nám podaří pro kamarády udělat latkes-párty, která bude nejspíš zároveň i kolaudačkou.
Poznámky na závěr:
Chabad Lubavič je poměrně zajímavý fenomén. Ze všech chasidských sekt jsou jednoznačně nejmodernější (mají výborné webové stránky v několika světových jazycích, nemají žádný problém s moderními technologiemi) a jsou velmi otevření vůči světu. Ve své misijní činnosti (provádějí misiji (kiruv) výhradně mezi židy, donedávna konverze nežidů odmítali zcela, nyní je prý v omezené míře provádí, ale v žádném případě konvertity nevyhledávají) jsou úspěšní a najdeme je po celém světě. Pokud byste natrefili na synagogu na Aljašce, tak na 99% bude lubavičská. Jejich rabíni, kteří jsou vysláni do světa, mají v začátcích podporu centrály v Brooklynu, ale velmi rychle musí zvládnout vybudovat komunitu, která se dokáže financovat svépomocí. Zakládají židovské školy, zajišťují košer jídlo, staví mikve (ta, do které jsem se ponořila v Bratislavě byla vybudovaná jejich zásluhou, ale je dost překvapující, že jsou schopní překousnout, že se používá i k liberálním konverzím) a vzdělávají dospělé, učí je slavit židovské svátky, pomohou s vykošerováním kuchyně... Samozřejmě všechno má i své stinné stránky-jednak samozřejmě prosazují svoji verzi ortodoxního judaismu-Eliho kamarád, který je sám ortodoxní, ale není chasid,, řekl, že v žádném případě svoje syny do lubavičské školky nedá, právě z důvodu, že si od nich nechce nechat kecat do svého přístupu. Eli sám do Chabadu nějakou dobu chodil (právě na vzdělávání dospělých), ale pak usoudil, že jejich verze judaismu není nic pro něj. Další znepokojivou věcí je i jejich posedlost příchodem Mesiáše. Prostě všechno má svoje klady a zápory a člověk nesmí zapomenout používat vlastní hlavu.
Je velkou ironií, že Makabejští bojovali proti Řekům a řecké kultuře a velmi jim ležely v žaludku řecké sportovní hry a sportoviště (kde muži sportovali nazí, jen tak mimochodem) a dneska se Makabi jmenuje většina židovských sportovních klubů...
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire