Letošní Jom kipur se vážně vydařil, ať už z osobního nebo z komunitního hlediska.
V pátek Eli a dalších pár dobrovolníků připravili sál (protože do naší synagogy bychom se nevešli, používáme sál pronajatý městem), přerolovali s rabínskou studentkou oba svitky Tóry na správné místo. Já jsem ještě odpoledne narychlo kopírovala a tiskla části machzoru pro Kol Nidrej a pro Neilu, protože jsme měli přihlášených nějakých 150 osob (byť velká část nich přišla jen právě na Kol Nidrej a na Neilu) a jen 70 machzorů (už několik let v kuse urgujeme ženevskou komunitu, která machzory vydala, aby nám poslali další výtisky, letos se konečně uráčili odpovědět, že žádné nemají, ale že uvažují o dotisku...). Před postem jsme jako slavnostní jídlo měli hovězí polévku s kreplach, která byla výborná a svůj účel splnila na jedničku. Člověk se nají a zároveň doplní tekutiny-ale ne čistou vodu, ale vodu s dalšími živinami.
Kol Nidrej začínalo v 18:30 (půst v 18:55) a trvalo zhruba 2,5 hodiny, pak si člověk chvíli poklábosí a ve 21:20 jsme při odchodu zjistili, že šofar zůstal v synagoze. Takže jsme si s Elim udělali večerní procházku do synagogy pro šofar (půl hodiny jedna cesta), ještěže máme ten eruv!
Ráno jsme začínali v 9:30, přeci jen, liberální bohoslužba je kratší, než ortodoxní, takže začínáme později a navíc máme odpolední zhruba dvouhodinovou přestávku. Minjan se opravdu v 9:30 sešel, takže jsme mohli začít. Rabínka-studentka z Leo Baeck College celkem vedení bohoslužby zvládala, ačkoliv její pěvecké nadání není velké (ale na sefardské slichot to stačí, na zbytek máme našeho chazana), jen to čtení Tóry...dělala jsem jí kontrolu/nápovědu a musím přiznat, že její zacházení s taamim (kantilačními značkami), respektive jejich aplikace, mě poněkud iritovala. No, ale na druhou stranu, já jsem číst odmítla, protože trpím během postů bolestmi hlavy a nebyla jsem si jistá, zda budu ve stavu schopném, tak nemůžu moc kritizovat...
Na tomto místě je třeba zmínit, že ačkoliv se u nás obvykle držíme aškenázského ritu, slichot používáme převážně sefarské-mají poněkud optimističtější a snadno zapamatovatelné melodie, takže zpívat mohou všichni.
Po musafu jsme udělali dvouhodinovou pauzu, během které si šel chazan dát dvacet, aby zvládl ještě minchu, jizkor (náš machzor zařazuje jizkor mezi minchu-odpolední modlitbu a neilu-závěrečnou modlitbu, osobně to považuji za celkem rozumné řešení, protože se takto alespoň jizkoru zúčastní i ti, kteří chodí do synagogy pouze na závěr Jom kipuru, jsme natolik realističtí, že víme, že přesunutí jizkoru do šacharitu, kam patří, účast na ranní bohoslužbě nezvedne). K dalším zvláštnostem našeho (ultraliberálního) machzoru patří, že ačkoliv vyznačuje klanění až k zemi během velkého Alejnu, nevyznačuje totéž při čtení Avody (popisu jomkipurové bohoslužby v Chrámu), vybavuji si, že s rabi Berkowitzem jsme se klaněli, zkusíme tohle téma nadhodit naší nové rabínce a uvidíme, zda se chytne-jak poznamenala jedna členka naší komunity, tyhle momenty, které možná nejsou úplně racionální, dávají bohoslužbě jiný náboj. Osobně tyhle momenty považuji za stejně silné jako naslouchání zvuku šofaru.
Během závěrečné bohoslužby Neila před ukončením půstu se sál úplně zaplnil, před troubením na šofar nebyla jediná osoba, která by nebyla schovaná pod talitem (ať už svým, nebo spolu s někým dalším) a byl to opravdu velmi silný moment....a pak už jen havdala a pak se kobylky vrhly na stoly s jídlem a pitím :-)
Měli jsme mnoho ohlasů od lidí, kteří přišli poprvé a kterým se naše pojetí jomkipurové bohoslužby s důrazem na porozumění líbilo, zejména od několika lidí, kteří chodili na bohoslužby do konzistorní Velké synagogy a stěžovali si, že tam se modlí chazan, rabín a možná pár dalších, ale zbytek celý den tlachá, protože stejně rychlé hebrejštině nerozumí, a že se tam moc cesta do vlastního nitra podniknout nedá. Zatímco u nás se během bohoslužeb nežvaní (od toho je ta dvouhodinová odpolední pauza) a poměr mezi francouzštinou a hebrejštinou (u velmi důležitých modliteb i přepsanou do latinky) je rozumný.
Pro mě osobně to byl také velmi podařený Jom kipur, hlava mě příliš nebolela (omezila jsem během předcházejícího týdne kávu a čaj, to asi také trochu pomohlo), v liturgii se už celkem orientuji, takže jsem snadno našla momenty, kdy bylo možné se opravdu pokusit nahlédnout do vlastního nitra. Navíc, v rámci tradice nosit bílé oblečení jsem si oblékla své svatební šaty (jen bez spodničky a závoje a s jinými-nekoženými-botami, moje svatební šaty jsou ovšem velmi posté, žádná šlehačka) a i to přispělo k očišťování o hříchů, ten pocit nového začátku...když člověk pak po skončení Jom kipuru otevřel internet a viděl, co se tam píše, ani se mu nechtělo se zase "ušpinit".
A abychom z těch svátků nevyšli, ve středu večer začíná Sukot!
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire