Maraton v synagoze

Tak maraton v synagoze máme za sebou. Ne, neběhali jsme, ale bylo to velmi intenzivní:

Ve středu erev Roš Hašana a pak večeře v osmi lidech u nás doma-drobná poznámka-gefilte fiš, které jsme koupili od místního pekaře a lahůdkáře bylo dobré, ale krájené na tak silné plátky, že nebylo v našich silách sníst kus na osobu, taktéž bramborové knedlíky pro 8 lidí stačí uvařit tak z cca 1,2 kg brambor. Medovník podle Kusance je vynikající, ale použijete-li jako odměrný hrnek váš hrneček na ranní čaj, budete mít medovník pro celou armádu.

Ve čtvrtek ráno bohoslužba pro první den Roš Hašana, náš klavírista, který měl zároveň zpívat tu a tam v průběhu bohoslužby přišel tak ochraptělý, že sotva sípal, takže zpěv padl na mě.
Večer jsme měli společnou večeři/seder. Byla jsem tak unavená a bolel mě žaludek (kachna, medovník, hodně medovníku a cibulový quiche a k tomu spousta stresu si vybrali svou daň), že jsem odešla hned po symbolických pokrmech.

V pátek ráno byla bohoslužba pro druhý den Roš Hašana, náš chazan dostal výborný nápad, že bych mohla vést první část bohoslužby až po Barechu. No, nemůžu říct, že bych na svůj výkon byla nějak zvlášť hrdá, ale dá se to svést na nedostatek času na přípravu a textové změny, které se hojně vyskytují v našem ultraliberálním machzoru (vydaný ženevskou liberální komunitou). Čtení z Tóry se mi ale celkem povedlo (první den četl Izák a bylo to ohromující, jestli se mi jednou podaří číst alespoň z poloviny dobře, jako on, budu naprosto spokojená). Na čtvrteční i páteční bohoslužbě bylo kolem 35 lidí, takže velký úspěch (na to, že jsme do poslední chvíle s Elim trnuli, jestli budeme mít minjan...že bychom konečně překročili magickou hranici a měli stabilní minjan???). Obě bohoslužby byly velmi povedené, byť jsou kratší než v ortodoxních obcích, byly momenty, kdy člověk mohl cítit, že mráz po zádech neběhá jen jemu, ale i všem okolo-když chazan zpíval Avinu Malkenu (používáme tuhle melodii), Unetane tokef, když jsme se (téměř) všichni poklonili až k zemi během velkého Alejnu a samozřejmě během troubení na šofar.

V pátek večer byl kabalat šabat, během kterého se představil kluk, který měl v sobotu ráno bar micva a zároveň to byl také poslední šabat s rabi Berkowitzem, takže přišlo hodně lidí, kteří se s ním chtěli rozloučit. Na všechny akce samozřejmě psal Eli proslovy (dohromady jich měl 5 a jeho proslov pro rabiho Berkowitze na rozloučenou měl velký úspěch, ale i jeho draši k Roš Hašana byly povedené).

Sobotní bar micva byla náročná, chlapec se sice snažil, ale...ale zvládli jsme to všichi a nakonec to bylo vcelku povedené (až na to, že rodina nějak nevzala na vědomí, že v synagoze jsou povolené pouze pokrmy mléčné a parve a přinesli masové pohoštění, sice košer bejt-din, ale masové...ach jo).

A dneska večer začínám pomalu s praktickou přípravou (duchovní přípravu provozuji už od Roš Hašana) na Jom Kipur, letos chci jako předpostní jídlo vyzkoušet hovězí polévku s kreplach, shodli jsme se s Elim, že přežrat se těsně před začátkem postu nám nedělá dobře, protože pak máme příšernou žízeň. Hovězí polévku nejíme, jak je rok dlouhý, protože mívám pravidelně kuřecí skelety z kuřat, která naporcuji, ale hovězí na polévku musím koupit speciálně za tímto účelem (takže ho nekupuji). A kreplach jsou přesně ten typ jídla, který jsem ochotná dělat jednou za rok. Takže i taková hovězí polívka může být velmi sváteční jídlo...

Gmar chatima tova!