V naší paraše na konci
V. Knihy Mojžíšovy se dočítáme o zvláštním odkazu
Mojžíše, jeho neobyčejné písni: „Nyní si tedy napište
tuto píseň. Uč ji syny Izraele, vlož jim ji do úst, aby byla
tato píseň mým svědkem proti synům Izraele… Mojžíš tedy
onoho dne napsal tu píseň a učil jí Izraelce“ (Devarim 31,
19 + 22).
A Mojžíš odzpíval tuto svou
prorockou píseň, která tvoří text dnešní paraši. Není
to příjemné čtení, protože v ní prorokoval všechno: jak
Boží lásku, tak i odpadnutí Izraele od Boha a následný těžký,
neodvratný Boží trest, který na něm národy vykonaly. Stejně
tak ale zmiňuje i nevyhnutelné Boží smilování a Jeho pomstu na
národech, které příliš nadšeně vykonávali trest Boží na
Izraeli. Je to děsivé čtení, jakoby nevyhnutelný osud. Všichni,
jak Židé, tak i národy, jakoby byli jen loutkami, které bez
vlastní vůle podléhají cizímu scénáři a jen plní své
předpověděné role. Jak se ukázalo, Mojžíš se ve své vizi
v ničem nemýlil.
Ale Mojžíšova předpověď se tak
tragicky naplnit nemusela. Už jsme o tom nedávno mluvili
v souvislosti s prorokem Jonášem. „Všechno je
předvídané, ale svobodná vůle je daná“ – to učí
Maimonides podle rabína Akivy. Pán Bůh ve své nekonečné
moudrosti předvídá všechny možné průběhy, varianty událostí
- ale to, který z těch všech scénářů se naplní, to
záleží na naší svobodné vůli. „Všechno je dáno Bohem,
kromě bohabojnosti“, jak se píše jinde. Bůh nám dal takovou
svobodu, že můžeme být dokonce i ateisté. Jak se říká: „Já
jsem takový ateista, až se bojím, aby mě Pán Bůh nepotrestal…“
Je na nás, abychom si svoji bohabojnost pěstovali, i k tomu
může sloužit naše svobodná vůle. Kdyby tedy Izrael obrátil
svoje srdce, zůstala by Mojžíšova předpověď nenaplněná.
Falešným prorokem by nebyl, to už víme z Knihy Soudců-
jestli něčí náprava odvrátí prorokovaný trest, není to důvod
pro to, abychom považovali proroka za falešného.
Mojžíš tedy odzpíval svoji píseň
a „toho samého dne“- „be-ecem ha-jom ha-ze“ k němu
Pán Bůh promluvil a přikázal mu, aby vystoupil na horu Nebo.
Odtamtud měl pohlédnout na Zemi, do které už neměl právo
vejít, a tam měl i zemřít...
Jak poznamenává Raši, Tóra
používá tohoto obratu : „be-ecem ha-jom ha-ze“ ještě
dvakrát. „Právě toho dne (kdy začala potopa) vešli Noe i
Šém, Chám a Jefet, synové Noacha, i žena Noacha a tři ženy
jejich synů s nimi do archy“ (Berešit 7,13). A ten
poslední případ: „Právě v ten den (kdy Pán Bůh pobil
prvorozené v Egyptě) vyvedl Hospodin Izraelce z Egypta“
(Šemot 12,51). Podobné shody nejsou v Tóře nikdy
náhodné, protože její Autor na volbu slov jistě dbal. Raši,
který miloval takové rozbory, právě proto učí, že musí
existovat něco, co spojuje tyto tři tak odlehlé případy. A nebyl
by to Raši, geniální komentátor ze Champagne XI. století, aby
nepřišel s řešením. Tady je: Velké skupiny lidí – Noachovi
sousedi, Egypťané, Židé – se veřejně vzpěčovali, stavěli
se proti tomu, aby někdo vykonal Boží vůli. Sousedi Noacha
nechtěli, aby vešel do archy, Egypťané nechtěli propustit Židy
a Židé nechtěli nechat Mojžíše vystoupit na horu Nebo. Proto i
Boží odpověď musela být veřejná a jednoznačná: Be-ecem
ha-jom ha-ze.
Noachovi sousedi a Židé se řídili takovou naivní vírou
v predestinaci, předurčení. Když Bůh slíbil Noachovi
záchranu, tak si mysleli, že stačí když mu zabrání vejít do
archy a potopa nebude. Když Pán Bůh přikázal Mojžíšovi smrt
na hoře Nebo, tak jistě stačí zadržet ho – a neumře… A
Egypťané zase slepě poslouchali faraona, kterému Pán Bůh po
mnoha marných pokusech zatvrdil srdce, a bránili Židům v odchodu,
útěku z otroctví. Je to v podstatě takový modlářský
přístup, který vidí Boha jako bůžka, který se nechá zlomit a
podřídit lidskou vůlí. Je to úplně opačný přístup než
můžeme vnímat u samotného Boha, který ví, že vůli člověka
nelze ohýbat ani lámat. Že jen svobodnou vůlí si může člověk
vybrat poslušnost vůli svého Stvořitele.
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire