Avi: Sukot – zman simchatenu – čas naší radosti

Naši moudří říkají, že verš z Písně písní 2,6: „ Jeho levice je pod mou hlavou, jeho pravice mě objímá“ se vztahuje k právě probíhajícím svátkům. „Jeho levice je pod mou hlavou“ k době mezi Roš ha-šana a Jom kipur, a druhá část, „Jeho pravice mě objímá“ se vztahuje na dobu Sukot, až po Simchat Tora.

Sukot patří mezi tři poutní svátky. Prvním z nich je Pesach, kterému se říká díky vyjití z Egypta: zman cherutejnu- čas naší svobody, pak je Šavuot, který je nazýván zman Toratejnu- čas darování Tóry, kdy jsme po vysvobození přijali i jistou odpovědnost. Posledním poutním svátkem je Sukot – zman simchatejnu – čas naší radosti. „Budete se radovat“, jak si můžete přečíst například v Knize Vajikra, 23. kapitole. Proto se v těchto dnech čtou i žalmy 113 – 118. Tyto žalmy jsou nejlepším vyjádřením naší chvály Bohu.

Asi znáte ty věci, které jsou se svátkem Sukot nejvíce spojovány – pobývání v provizorním přístřešku suky a 4 druhy. O obojím něco málo řeknu. Ty čtyři druhy, kterými jsou etrog – což je jistý druh citrusového plodu, pak lulav – to je palmový list, 3 větvičky hadasim – myrty a dvě větévky aravot – vrby, se musí vzít dohromady, po požehnání s nimi pohybovat do šesti směrů, jako požehnání světu, a následujících sedm dní pobývat v suce a radovat se. Je to na připomenutí, aby i příští generace věděly, jakým provizorním, nezajištěným způsobem žili Izraelité potom, co opustili Egypt.

Nechci se příliš zabývat halachou, která určité podmínky o tom, jak má suka vypadat, formuluje. Tak jen zhruba ty nejpodstatnější. Má to být podobné jako stany Izraelitů, ale vždycky to musí být obydlí ne- trvalé, provizorní, takže několik stěn a střecha tvořená spíš z větví, ne z celistvého materiálu, protože skrze ni musí být vidět nebe. Nemá být příliš vysoká, protože máme být v jejím stínu. Člověk má v suce dělat to, co obvykle doma dělá – jíst, spát, studovat. Pochopitelně když jsou nepříjemné povětrnostní nebo teplotní podmínky, tak ji člověk může opustit, je to přece jen čas naší radosti a ne utrpení.

Vraťme se ke čtyřem druhům. Etrog se vybírá co nejkrásnější, což souvisí s tzv. hidur micva – krášlením micvy. Naši moudří říkají, že lulav symbolizuje páteř člověka, etrog jeho srdce, hadasim oči a aravot rty člověka. To všechno má vyjadřovat celistvost člověka. Když má člověk tyto věci v pořádku, jsou dobré, může i dobře sloužit Bohu.

Ty čtyři druhy zároveň symbolizují určitý celek Jisraele. Etrog, ten citrusový plod – má svoji chuť i vůni. Chuť symbolizuje nauku Tóry, vůně zase dobré skutky člověka – spravedlivého člověka, který se učí Tóře a dělá dobré skutky. Lulav – palmová ratolest – dává plody, ale nemá vůni – to je člověk, který se učí Tóře, ale nemá to přitom vliv na jeho skutky. Hadasim – myrta – má vůni, ale ne plody – člověk, který má dobré skutky, ale jeho studium není hluboké. Aravot – vrbové větvičky – nemají ani vůni, ani plod – to je člověk, který bohužel nemá ani Tóru, ani dobré skutky. Ale co se děje o Sukot ? Všechny tyto druhy dáváme dohromady, jde o sjednocení! Existovat v tomto světě znamená uvědomovat si, že každý má na tomto světě své místo, ať je na jakékoliv duchovní úrovni. Nebudu se nad nikým ošklíbat, ale přát mu pokoj. Pojďme se povznést nad osobní nevraživosti a posuzování, protože ty čtyři druhy také reprezentují svaté čtyřpísmenné Jméno Boží, které se má sjednotit, na to se judaismus soustřeďuje.

V suce pobýváme sedm dní. Je to zase číselná symbolika. Ta sedmička představuje celek našeho života tady na zemi. Člověk se narodí, nějakou dobu tu žije, a zemře. Naše existence je tu časově omezená. Mnoho našich bludů nebo špatných vlastností má svůj původ v tom, že si myslíme, že tu budeme navždy, stále. S člověkem je to ale jinak! On má hledět nahoru, skrze chatrnou střechu suky, na to, co je za naší existencí – vírou v Boha. Aby „příští pokolení věděly“ – to jsou ty sloupy slávy, které obklopovaly Izraelity, když opustili Egypt. My hledáme často bezpečí v nesprávném směru. Naše existence nemusí být chaotická. Jistě jsou lidé, se kterými jsem raději, s jinými méně rád, ale uvědomme si, přinejmenším v suce, když máme v rukou všechny čtyři druhy, že se máme sami zdokonalit, a že se můžeme báječně zdokonalit také SPOLEČNĚ s ostatními lidmi. Máme hledět vertikálně, nahoru, na ty hvězdy, máme vědět, že střecha symbolizuje víru v Boha. Vzpomeňte si na známý žalm 23., který píše i o projití údolím stínu smrti - až budeme stát ve stínu suky. To je ta naděje, to je ta víra, kterou suka symbolizuje. Když člověk rozumí svému místě ve světě, ví, kde je jeho bezpečí, o koho se opírá, pak je tu zman simchatejnu – čas naší radosti. Ty všechny naše věci, domy, které si budujeme, ty naše „jistoty“ jsou nicotné. Těch sedm dní, kdy žijeme v provizoriu, má sloužit k tomu, abychom při pohledu nahoru nalezli jednotu jak v sobě a tak i s druhými lidmi.

Dalším zvláštním zvykem v suce je vítat každý den jednoho hosta. První den vítáme milovaného Abraháma, druhý den – Izáka, kterého obdivujeme za to, jak se nechal svázat na oltáři, i když v té době nebyl malým dítětem, ale dospělým mužem! Třetího dne vítáme dokonalého Jákoba, dokonalého v jeho víře, čtvrtý den Mojžíše, věrného pastýře. Pátý den vítáme nejvyššího kohena, Mojžíšova bratra Árona, šestého dne Josefa cadika, sedmý den krále Davida, pomazaného krále. Z toho vítání v suce vyplývá ohromná lekce pro každého člověka. Každý má být otevřený k tomu druhému. Vítat druhého tak, jako Abrahám okamžitě každého vítal. Říkalo se o něm, že jeho dům měl dveře na všechny strany, aby lidé mohli kdykoli vejít do jeho domu.

Druhým zvykem během svátku Sukot je čtení z Kohelet, knihy Kazatel. Tam se jako mantra objevuje stále dokola slovo hevel, které se často překládá jako marnost. Vzpomeňte si i na známou dvojici biblických bratří, Kain a Hevel. Hevel znamená výdech, páru, která se v okamžiku rozplyne. Když si dáte tu práci, a dočtete tuto knihu do konce, tak zjistíte, že ona není nějakou rezignací, v žádném případě. I ta marnost by se dala spíš přeložit nějakými citoslovci, jak říká rabín Pečarič: oj, oj, vavoj, čas plyne, všechno to tak letí... Ať chceme nebo ne, není tu naše existence na zemi trvalá, ale časově omezená. Suka nám to připomíná. Máme si uvědomit, co, nebo spíše KDO je tou skálou, ke které se můžeme upnout. Život může a má mít smysl. Svátek Sukot by měl být naplněný radostí. Na konci knihy Kazatel čteme: „Boha se boj a jeho přikázání zachovávej“. To je celá moudrost. Když to pochopíme, uvědomíme si, jaká je naše odpovědnost vůči nám samým, druhým lidem, celému světu i vůči Bohu. Pak už nejsme jako Kain, který se stal bezcílným tulákem po světě. My známe směr, je to ta vertikálnost, když hledíme přes chatrnou stříšku naší suky ke svému Stvořiteli. Pak přichází i radost z porozumění, i život pak může být snadnější. Jak říká kniha Kazatel: „neboť to je celý člověk“ !