Avi: Parašat Jitro (Šemot 18:1 – 20:23)

Ve dvacáté kapitole Sefer Šemot, II. Knihy Mojžíšovy, můžeme číst snad nejvýznamnější psaný text v dějinách lidstva – Desatero. Každý zná aspoň malý úryvek z něj, i když ho jinak třeba nerespektuje a ohání se jím jen když chce prstem ukázat na jiné lidi… Desatero je popisováno jako výsledek Zjevení a tak jde jistě o nejvýznamnější zjevení v dějinách lidstva. Nikdo nezpochybňuje jeho univerzální platnost, takže je i takovým společným vlastnictvím lidstva. Tisíce let ho komentátoři analyzují a tak se zdá, že ten text je naprosto jasný, průzračný. Přitom už jeho první verš otevírá mnoho problémů:

„Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.“ (Šemot 20,2)

Židovská tradice nahlíží na tuto první větu jako už na první přikázání, nebo spíš jako na první vyjádření, výroky (hebrejsky dvarim). Zatímco křesťanská tradice bere tuto větu jen jako úvod k samotným přikázáním. A tak se i číslování těch přikázání pochopitelně liší. Ale ani židovským komentátorům jistě neunikl ten fakt, že charakter tohoto přikázání je určitě jiný, než u těch ostatních. Už komentátoři ve středověku říkají, že to tak úplně přikázání nemůže být, protože přikázání jsou zásadně taková, že se vztahují k nějaké situaci, ve které to doporučení můžeme z vlastní vůle, vlastním rozhodnutím splnit, nebo taky nesplnit. No a tady jde o to, alespoň podle rabínské tradice, že tím přikázáním je víra v Boha. A to je ten kámen úrazu. Copak jde víru přikázat?

Víme, že každé hebrejské písmeno má svoji číselnou hodnotu. A slovo Tóra má číselnou hodnotu 611. Celkový počet micvot, přikázání je ale 613. Když k tomu připočteme ta první dvě přikázání z Desatera, braná jako úvod, už je to pak ten známý počet 613. Rabíni to vysvětlují tak, že ta první dvě přikázání Desatera byla Izraelcům známa už předtím, a že až těch dalších 611 zprostředkoval v Tóře samotný Mojžíš. Takže podle této tradice patří do souboru všech přikázání, do tzv. „tarjag micvot“ i tato přikázání: 1.víra v existenci Boha a 2. víra v Jeho jedinost. Ale víra zůstává stále vírou, i kdyby se ji někdo snažil podpořit intelektuálními a filozofickými úvahami o prvotní příčině, nebo jakkoliv jinak. A víru prostě nejde jednoduše přikázat. Trošku to připomíná známý židovský vtip: Kohn starší, vyhlášený neznaboh a ateista, chce pro svého syna to nejlepší a tak ho posílá na studia do Oxfordu, Trinity College. O prázdninách synek přijíždí domů a zvesela se svého otce ptá: „Víš vůbec, co známená to „Trinity“? Otec neví, a tak se mu dostane vysvětlení: „To je trojice Boží.“ Kohn starší se rozčílí a začne cloumat se synem a křičet: „Tak aby bylo jasno, synku, je jen jeden, jediný Bůh, ve kterého nevěříme!“

Ale vraťme se zpátky. Je tedy nakonec celkem přirozené, aby se se ten první verš bral jako úvod k samotným přikázáním, jak to už v XV. století navrhoval i Abrabanel. Navíc, současní historici v tom vidí analogii se starobylými blízkovýchodními nápisy, které obsahují smlouvu. Na jejich začátku je vždycky představen samotný vládce: „Já jsem...“ A tady narážíme zase na jeden drobný rozdíl mezi křesťanskými a židovskými překlady. Křesťanský začíná tak: „Já jsem Hospodin...“ a židovský, včetně překladu rabi Sidona zní: „Já, Hospodin, jsem tvůj Bůh, jenž tě vyvedl ze země Micrajim (Egypta) z domova otroků.“ Tady je vidět, že se Bůh nepředstavuje, není to třeba, Izrael ho už zná.

A i když ten úvodní verš není přímo příkazem nebo zákazem, Bůh stejně cosi přikazuje. A obrací se zvlášť, osobně, ke každému z těch, kdo zjevení obdrželi: „Jsem tvým Bohem!“ Tvým! Vem to v úvahu, zařiď se podle toho, žij podle toho. Je to osobní vzkaz, od osoby k osobě. Tento osobní charakter Desatera je opravdu jedinečný. Máme pamatovat na to, před kým stojíme.

První přikázání také mluví o vyvedení „z egyptské země, z domu otroctví“. Egypt byl mimořádnou civilizací v lidských dějinách. Jedním z jeho základů ale bylo otroctví a to ho zpochybňuje. První kolektivní zkušeností vznikajícího národa Izraele bylo vysvobození z otroctví. Svoboda je tak prvním přikázáním. Dnes už zase sílí tendence zpochybňování důležitosti svobody, jako kdyby byl důležitý zase jen ten plný talíř. Proto je například zpochybňována i Palachova oběť, která se bytostně týkala svobody, stejně tak jako tomu bylo například i u obránců Masady. Podle Lévinase je ovšem svoboda „podmínkou jakékoliv hodnoty“. A proto také dodává, že náboženství nemá spočívat jen v nadšení a extázi, ale na výchově člověka, „která bude působit na svobodné bytosti.“ Filozof taky zdůrazňuje, že svoboda nemůže být odebrána ani žádnou „sakramentální (svátostnou) božskou silou“. Taková síla (skrytá v náboženském obalu) by na úkor svobody jen zraňovala.

Už proto si myslím, že první verš z Desatera nelze brát jen jako pouhý úvod k němu, co říkáte?