Avi: Parašat Vajechi (Berešit 47,28 – 50,26)

Dnešní parašou Vajechi se dostáváme na samý závěr knihy Berešit - I. Knihy Mojžíšovy. A taky se uzavírá příběh o Josefovi a jeho bratrech. Umírá totiž jejich otec – Jákob. A je to impozantní rozloučení. Jákoba- Izraele plných čtyřicet dní balzamovali a pak se s ním – se souhlasem faraonovým- vydali na cestu do kenaánské země. Tam měl být podle svého přání pohřben v jeskyni Machpela, kterou kdysi od Chetejců koupil Abrahám. A kde už taky byl pohřben jak Abrahám, tak i jeho žena Sára, syn Izák s jeho ženou Rebekou a Lea. Pohřební průvod to byl náramný, necestovali jenom členové Josefovy rodiny, ale v podstatě každý, kdo v Egyptě něco znamenal: „faraonovi služebníci, starší jeho domu i všichni starší egyptské země…“ (Berešit 50,7) Bylo to vyjádření opravdové úcty jak k zemřelému Jákobovi, tak také, svým způsobem, i k Josefovi.

Po té vší smutné slávě se všichni vrátili do Egypta. A pak dochází k něčemu divnému. Jeden z překladů píše: „Když si Josefovi bratři uvědomili, že jejich otec je mrtev, řekli si: „Jen aby na nás Josef nezanevřel a neoplatil nam všechno zlo, kterého jsme se na něm dopustili.“ (Berešit 50,15) Rabi Sidon to překládá přesněji: „Vidouce však jeho bratři, že jejich otec zemřel, řekli si…“ atd. Bratři jistě neměli vůči Josefovi čisté svědomí, ale že by ještě k tomu měli dlouhé vedení? Vždyť to jejich „vidění“, „uvědomění“ se odehrává po té dlouhé době balzamování, cestě na pohřeb a po samotném pohřbu. A oni vidí právě až teď, že je jejich otec mrtvý? To spatření musí mít nějaký hlubší smysl. I komentátoři se zamýšleli nad tím, co tak náhle bratry přivedlo k vědomí, že už je přítomnost otce neochrání před případnou Josefovou pomstou. Co ale mohli spatřit? Midraš přichází s vysvětlením: na zpáteční cestě z pohřbu přišli k místu, kde bratři Josefa uvrhli do studny. A zatímco on se tam zamýšlel nad úžasnými cestami Boží prozřetelnosti, oni si uvědomili svou vinu a přepadl je strach.

Moc dobře si při pohledu na majestátní průvod uvědomovali, jakou má teď Josef moc, a jak jsou na něm závislí. A tak začali panikařit. Vzkázali mu, že otec před smrtí vyslovil prosbu, aby Josef svým bratrům odpustil jejich hanebné chování. Museli se cítit dost nejistě, když bylo jasné, že ten údajný vzkaz otce je smyšlený. Proč si tím můžeme být jistí? Mohl to přece říci na smrtelném loži, když synům žehnal. Při té příležitosti jim taky ledacos vytknul, ale tuhle zásadní věc ne. Proto nic neukazuje na to, že by o jejich provinění vůbec něco věděl.

Josefovi taky hned došlo, že je to lež a proto „se nad jejich vzkazem rozplakal“ (Berešit 50,17), když slyšel jejich prosbu o odpuštění. Něco takového Josefa zamrzelo . Viděl, že se ho bratři opravdu bojí, i když jim k tomu nedal jediný důvod. Právě naopak- při první příležitosti, když si ověřil opravdovost jejich lítosti, jim odpustil a pomohl. A navíc: jak jsem už říkal, Jákob vůbec neznal tu skutečnou historii Josefova zmizení, čili, ani samotný Josef to otci neprozradil, aby ho ušetřil od tak smutných informací o chování jeho synů. A byla to léta zamlčování. Já bych se asi musel kousat do rtu. A asi to tak cítil i autor midraše, který naznačuje, že se Josef snažil nezůstávat s otcem sám, aby nechtíc něco neprozradil. Aby ochránil bratry před otcovým hněvem, možná musel i lhát, nebo omezit styky s Jákobem. Jak je psáno, bylo mu vzkázáno, že je jeho otec nemocen- nejspíš ho opravdu nevídal často.

A tak se i teď Josef obrací ke svým znejistělým bratrům a znovu je ujišťuje: „Nebojte se. Což jsem Bůh?“ Nebo jak to překládá rabi Sidon: „Copak jsem důležitější než Bůh?“ (Berešit 50,19) Josef je člověk z masa a kostí, cloumají s ním emoce. Ale vyzrál duchovně tak, že dokázal potlačit negativní pocity. Ne že by mu na ničem nezáleželo a byl by tak nad věcí, ale je schopen vidět celkový smysl událostí. Kéž by nám podobný nadhled také tak vždycky posloužil... A ještě jedna věc je podstatná. Josef dosáhl hned po faraonovi nejvyššího možného postu v tehdejším světě. Co lidi dneska všechno neudělají, jen aby byli „vidět“ aspoň jako jednodenní celebrity. Anebo jak se úporně drží svých vysokých postů, bezohledně a za každou cenu, až do trapných konců... Josef měl jiné priority, i když dosáhl těch nejvyšších pozic a poct. Neztratil půdu pod nohama ani když byl dole, ani když byl nahoře. A podle toho se i choval. Neztrácel víru ani jako falešně obviněný otrok ve vězení. A neztratil se ani v hvězdném postavení egyptského místokrále. Tam si zase byl dobře vědom toho, že on sám není Bůh, ani není důležitější než Bůh. Jen že může zkrátka na svém postu dobře posloužit. Zní to tak prostě a jednoduše. Ale z praxe víme, jak je něco takového vzácné. Asi tak, jako spravedlivý člověk. Proto se taky říká: Josef hacadik- Josef, člověk spravedlivý.