Terorista a nábožensky motivované násilí

Asi vám neuniklo, že jsme měli ve Štrasburku "veselo". V úterý večer došlo k teroristickému útoku, kdy mladý muž postřílel několik osob v centru města, kde probíhají velké a proslavené vánoční trhy. Následně se mu povedlo se z centra dostat a ukrýt se ve čtvrti Neudorf. Tam se skrýval až do čtvrtečního večera, kdy byl vypátrán a při zadržování zastřelen (bránil se zadržení a po policistech střílel).
Že máme ve Francii všehoschopné náboženské fanatiky, to není žádná novinka. A i tento teroristický útok, jakkoliv šokující, byl obecně přijat s větším klidem než útoky předchozí. Jako v Izraeli samozřejmě truchlíme, ale lidé už nejsou v takovém šoku, jako byli po útoku na Charlie Hebdo.
Co mě ale nepřestává překvapovat a pořád mi vrtá hlavou je, jak vlastně takový terorista z průměrného kriminálníka vznikne? Dotyčnému bylo 29 let a byl 27 krát trestaný, první konflikt se zákonem měl v 10 letech a jeho "specialitou" byly zjevně vykrádačky a ozbrojené loupeže. Jak se ale stane, že kriminálník se stane náboženským fanatikem, aniž by ukončil svou kriminální kariéru a nakonec se rozhodne i spáchat teroristický útok? Jak je možné být zlodějem a zároveň mít od samého modlení odřené čelo? Že kriminální kariéru neukončil je nasnadě-v to osudné úterý si pro něj ráno policie šla kvůli ozbrojené loupeži, kterou se svými kumpány spáchal v lětě...

 

Před pár týdny jsem si z Amazonu objednala knihu rabiho Donniela Hartmana " Putting God Second", která přišla jako na zavolanou začátkem týdne a která osvětluje celý problém. Rabi Hartman sice píše o judaismu, ale tak, aby kniha byla přístupná i pro další náboženství (a v úvodu děkuje knězi a imámovi, kteří mu s tím pomohli). A vůbec se nepokouší o nějakou lacinou apologetiku ve smyslu: "x je náboženství míru a ti, kdo se dopouští nepravostí ve jménu náboženství jsou špatní věřící"a cituje Shakespeara, který v Kupci benátském říká: " Ďábel pro své účely může citovat písmo." Rabi Hartman ukazuje, že v náboženství samém je schovaná past, kterou nazývá náboženské autoimunitní onemocnění, do které když spadneme, jsme schopni nejen malých nespravedlností vůči ostatním, ale i velkých zvěrstev. Kvůli této pasti ovšem není třeba hned zrušit náboženství. To v nás koneckonců může také probudit spoustu dobrého a vést nás k ohleduplnosti a pomoci druhým. Co je ale nutné je důsledná náboženská sebereflexe a to, aby jednotlivá náboženství o této pasti věděla a dokázala s tím pracovat. Je zřejmé, že ta past má jinou podobu v křesťanství, v islámu a v judaismu a také je jiná dnes a byla jiná před 1000 lety. Rabi Hartman identifikoval dva problémy-God intoxication (tedy něco jako "otrava Bohem", kdy pro samý náboženský zápal nevidíme lidi okolo sebe a God manipulation (manipulace Bohem, kdy jsme přesvědčeni, že víme naprosto přesně, co Nejvyšší chce nebo nechce).
Všem vřele doporučuji si knihu přečíst. Pokud snad máte pocit, že náboženské násilí je problém jen křesťanství a islámu, tím spíš je dobré si ji přečíst. Ano, naštěstí jsme zatím nevyprodukovali příliš mnoho Jigalů Amirů a Baruchů Goldsteinů, ale co ti tři mladíci, co v "odplatě" unesli a upálili mladého Palestince, osadníci, kteří neváhají zapalovat olivové háje Palestincům, všichni zmínění jsou věřící židé...islám si bezesporu musí udělat inventuru ve vlastní věrouce a najít vlastní způsob jak neutralizovat násilné pasáže koránu. Ale i my máme svůj díl práce na našem vlastním náboženství, abychom se jednou nemuseli divit, kde se ten fanatismus sakra v lidech bere...