Draša k šabatu Hošana raba - Šmini aceret

   Prošli jsme teď svátky jako je  Roš hašana, náš nový rok 5781, bez ohňostrojů a přípitků – jen jako začátek těch deseti „hrozných“ dní pokání směrem k Jom kipur – Dni smíření. Za ten rok se v životě člověka nashromáždí tolik věcí. Na některé z nich může být každý hrdý, jinými se pyšnit nemůže. Nejraději bychom byli, kdyby se určité věci nikdy nestaly. Kdyby se daly vymazat, tak jako na počítači stisknutím tlačítka DELETE- šup, a je to pryč. V životě to však tak nefunguje. S jedinou výjimkou – Dne smíření. Ten den se může stát novým začátkem ve vztahu s Bohem. Když k tomu upřímně přistoupíme, Pán Bůh s radostí zmáčkne tohle kouzelné tlačítko a řekne: „pojď ke mně, ty ťunťo“. A pokud jsme si dali do pořádku i vztahy s lidmi, kterým jsme ublížili, je to ten nejlepší začátek.

  Tím nejčastějším židovským svátkem je ale šabat. Písmena slova šabat jsou stejná jako u slova tšuva – pokání, návrat. Čím pro nás je šabat? Malá ilustrace:  Dnes jsme se v Německu na nákupu v supermarketu potkali se svými starými známými. Jen stěží jsme se tedy v rouškách poznali, spíš po hlasech. Bylo to radostné setkání a přátele jsme okamžitě pozvali aspoň na chvíli k nám domů. Uteklo pár let, co jsme se viděli. Vyprávěli jsme jim o vnoučatech a že už čekáme páté. Oni tak dobré zprávy neměli. Jejich dcera se rozhodla pro život bez dětí a syn jim před rokem náhle zemřel. Jsou starší než my, tak si ty věci o to víc berou. A přichází i různé zdravotní problémy. Pán nám vykládal, jak mu bylo doma hrozně těžko, ale přesto usedl  sám za volant a manželku nechal sedět vedle sebe. Z Hejnic dojel do liberecké nemocnice a tam mu naměřili takový tep, že byl div, že vůbec žije. Nejsem doktor, tak to budu popisovat tak nějak lidově, jak mi to líčil on. V podstatě mu tam sdělili, že ho musí zastavit, vypnout – způsobit mu vlastně smrt, aby ho pak znovu oživili s takovou tepovou frekvencí, která by nebyla k smrti, ale k životu.  To ho trochu vyděsilo a začal se po telefonu loučit s dcerou. Ta si mezitím opatřila nějaké informace o tomhle zákroku a začala ho uklidňovat- že to je běžný postup a že se nemusí bát. Když tedy nakonec dal k zákroku souhlas, vše probíhalo jako na drátkách. Krátký, plánovaný, snad minutový výpadek, a nový začátek. A tak manželka , která seděla vyděšená za dveřmi, najednou znovu viděla manžela stát ve dveřích, s obvyklým úsměvem na tváři.

  A mně došlo, že přesně tohle je jedna z definic, z funkcí šabatu. Ten spadlý řetěz na kole, na kterém zoufale dupeme, abychom stihli všechno to důležité, co musíme stíhat ve svém všedním životě. Všechny ty starosti, které s sebou vláčíme, že už ani dýchat nejde. Šabat, šabatový klid a odpočinek, to vysazení z tempa je přesně to, co moc a moc potřebujeme – nabrat dech, chytit ten správný rytmus. A taky to, že člověk nasměruje svoje myšlenky jinam. Fascinuje mně, jak všechny ty naše židovské svátky jsou zdánlivě určeny Bohu, ale v podstatě slouží především nám, našemu formování, našemu dobru.

  Teď je taková ta divná covidová doba. Mysleli jsme si, že to svinstvo přes léto odezní a zase budeme žít své normální životy. No, nestalo se. Spoustu lidí to už otravuje a mě samozřejmě taky. Všechna ta nejistota a omezení, ani zazpívat si tu nemůžeme. Na některé lidi to doléhá až tísnivým způsobem.  A pak přijde svátek Sukot. Dnes jsme slavili jeho poslední den – Hošana raba. A o čem je Sukot? Proč stavíme ty provizorní stánky, tak jako Izraelci při svém putování na poušti? To nejzákladnější na těch sukách je to, že musí mít nedokonalou střechu, děravou, tak, aby skrze ni bylo vidět nahoru na nebe. Poselství svátku Sukot je prosté – život není a nikdy nebyl ideální, jednoduchý. Vždycky tu bude něco, s čím se budeme muset poprat. O šabatu víme přinejmenším to, že je pro náš odpočinek, o svátku Sukot opouštíme naše trvalé obydlí a stěhujeme se do dočasného, chatrného, s mizernou střechou. Tam se učíme hledět nahoru, kde tušíme milujícího Boha, který dává smysl našim dočasným životům. To je ta víra, vertikála. Deprimující horizontálou je kanape a neustálé sledování  covidového zpravodajství v televizi. O Hošana raba je taky zvykem sedmkrát obejít synagogu a tlouct v ní o podlahu  vrbovými proutky, z nichž je vytvořen lulav. Proč to? Symbolicky to znamená odmítnutí a zavržení hříchů. A v samotném lulavu, který je tvořen i dalšími rostlinami,  samotné vrbové větvičky symbolicky představují  tu nejsmutnější skupinu lidí – ty, kteří ani nestudují Tóru, ani nekonají dobré skutky.  A to je výzva pro nás. Správný šabatový odpočinek je i tím správným naladěním na Boží notu. Naladěním, které přináší skutky pomoci a otevřenost, chuť k učení. To nás učí naše svátky.Opakem je totiž nečinnost, egoismus, hloupost a negativní myšlení.