Dnešní paraša je o cestě od Avrama k Avrahámovi. A začíná touhle výzvou: „Odejdi sobě“, řekl Hospodin Avramovi, „ze své země, ze svého rodiště a z otcovského domu do země, kterou ti ukáži !“ (Berešit 12,1) V traktátu Pirkej Avot (5,3) mišna uvádí, že „Deset pokolení je od Adama k Noachovi. Další mišna učí, že „deseti zkouškám byl podroben Avraham Avinu = náš praotec Avraham. Proč je Avraham označen jako Avinu = náš otec až ve druhé mišně, ale ne v první?
Rabi Chaim Voložiner ( Ruach Chaim k Pirkej Avot ) vysvětluje, že stejně jako geny dítěte nesou
určité fyzické vlastnosti jeho matky a otce, tak i naše „duchovní geny“ nesou vlastnosti, které jsme
zdědili po velkých otcích a matkách našeho národa. Židé po celé generace měli duchovní sílu čelit
těm nejobtížnějším zkouškám, protože Avraham Avinu prošel úspěšně deseti těžkými zkouškami,
přičemž jednou z nich byl příkaz z úvodního verše dnešního čtení – opustit domov svých předků. To
je důvod, proč – když mišna mluví o Avrahamových zkouškách, označuje ho jako Avraham Avinu.“
To je ten náš rezervoár víry, dědictví po Avrahamovi, z něhož můžeme čerpat ohromnou duchovní
sílu v každé situaci.
Jednou z těch zkoušek byla i brit mila – obřízka, znamení smlouvy, po které za ním přišla neznámá
návštěva. Přestože rozhodně nebyl v nejlepším fyzické formě po takovém zákroku a navíc v
takovém věku, hned vyskočil a staral se, aby jeho hosté byli náležitě vzorně pohoštěni a cítili se
u něj dobře.
Avraham je pro mě takovým vzorem, že když jsem už v poměrně pokročilém věku opustil svůj
dům a absolvoval brit mila, přijal jsem po konverzi i jeho jméno – Avraham.
Teď vám budu vyprávět jednu vzpomínku z vojny, ještě z dob hlubokého socialismu, abyste
pochopili, s jakým porozuměním jsem zase já četl příběh jiný, který bude hned po mé vzpomínce
následovat. Vojnu jsem strávil v pražské Dukle, i když ne jako sportovec. Bylo nás tam takových
víc. I jeden fotograf a doktor, který tam dělal takového obvoďáka pro celou Duklu. Doktor jednou
slavil narozeniny a spolu s fotografem jsme mu dělali společníky na cestě po malostranských
vinárnách. Přesto jsme se vrátili do kasáren včas a mysleli jsme si, že když bude mít službu nějaký
rozumný důstojník, domluvíme si s ním, že ještě budeme pokračovat v oslavách ve vedlejším hotelu
International. Byl to ale člověk, se kterým nebyla řeč. Nebo posoudil náš stav lépe, než v tu chvíli
my. Ale my jsme se rozhodli jen tak nevzdat. Posilněni alkoholem jsme nepochybovali o našich
schopnostech. Vylezli jsme na římsu v prvním patře, směrem ke dvoru hotelu. Doplížili jsme se
k hromosvodu a po něm slezli dolů. Tedy já a doktor. Fotograf měl ještě trochu větší sebevědomí
než my. A z té římsy skočil rovnou dolů. Ale nebyl až tak pružný, jak předpokládal. Nic si sice
nezlomil, ale bradou si při dopadu cvaknul o koleno tak prudce, že z té roztržené brady mu doslova
crčela krev. Doktor strnul a zavelel k ústupu. Fotograf protestoval, že je to dobrý, rukávem si chtěl
utřít tu krev a tak si ji rozmazal po celém obličeji a stejnokroji. Doktor ho nakonec přesvědčil, že
takhle nás už stejně nikam nepustí. Schlíple jsme vylezli nahoru a zašli do ordinace zmíněného
doktora. Tady je důležité zmínit, že on studoval hygienu, takže tam své pacienty léčil zkusmo a
spíše dobrým slovem než rozsáhlými znalostmi. Ale měl velký sen, stát se chirurgem. Protože, jak
nás ujišťoval, k chirurgům směřují největší úplatky. Pořád si zkoušel nějaký chirurgický uzel a snil
svůj sen. A tak si dovedete představit, s jakým nadšením přijal tu možnost, že bude moct kamaráda
šít. Dal mu sice nějaké anestetikum, ale to jeho první šití v životě mu trvalo tak dlouho, že už jsem
po dvou hodinách musel sedět kamarádovi na břiše, aby sebou při tom šití tak moc nemrskal.
Doktor si to opravdu užil, kamarádova brada pak připomínala řídké vousy nějakého čínského
mudrce.
Konec asociace, teď k příběhu, který jsem vyčetl. Týká se člověka jménem Baruch. Jednoho dne
otevřel oči, odrecitoval Mode ani, umyl se a cítil příjemné vzrušení. Dnes byl jeho den D, kdy bude
mít brit mila ! Baruchovi bylo v té době šestnáct let a ještě stále žil v Rusku. Narodil se v temných
dobách komunismu, kdy obřezání dítěte bylo bráno jako závažný zločin. (Komunisté tvrdili, že je
nesprávné „vnucovat“ obřízku dítěti; v osmnácti letech už se směl mladý muž rozhodovat sám,
jestli chce být obřezán. V osmnácti letech už ale byl chlapec tak ovlivněn školní protináboženskou
výchovou, že už zkrátka neměl zájem na splnění této micvy. Teď ovšem, po pádu komunismu, mu
oddaní učitelé z komunity Karlin-Stolin představili pravdu a krásu Tóry. Když se Baruch dozvěděl
o významu brit mila, jako smlouvy s Bohem, toužil po tom naplnit tuto micvu co nejdříve.
O něco později toho dne položil mohel, muž ze zámoří s mnohaletými zkušenostmi, Baruchovi
několik rutinních otázek. Tehdy Baruch zmínil svou alergii na připravené anestetikum. Když to
mohel uslyšel, řekl, že brit mila musí být odložena. Bez anestézie by chlapec nebyl schopen
překonat bolest.
Baruch však nesouhlasil. Řekl, že bolest zvládne a že nechce obřízku odložit ani o jediný den.
Mohel však trval na tom, že se bojí riskovat. Baruch najednou přiskočil ke dveřím. Zavřel, blokoval
je svým tělem a řekl velmi vážně:“Nikdo neopustí tuto místnost, dokud nebudu mít za sebou brit
mila!“ Všichni viděli, že to myslí naprosto vážně. Když mohel viděl tu odhodlanost, a že nemá
jinou možnost, souhlasil s tím, že brit udělá – pokud ti čtyři přítomní budou držet Baruchovy paže a
nohy tak, aby se během procedury nehnul. Ti čtyři obsadili své pozice. Potom mohel vložil kousek
gázy do Baruchových úst, aby měl do čeho zatnout zuby, až bude jeho bolest nesnesitelná. Baruch
vyplivnul gázu s tím, že ji nepotřebuje a začal zpívat nigun, který se naučil. A pak zpíval, s takovým
nadšením zpíval, že ostatní přítomní plakali, když tento statečný mladík vstoupil do smlouvy
Avrahama Avinu.
určité fyzické vlastnosti jeho matky a otce, tak i naše „duchovní geny“ nesou vlastnosti, které jsme
zdědili po velkých otcích a matkách našeho národa. Židé po celé generace měli duchovní sílu čelit
těm nejobtížnějším zkouškám, protože Avraham Avinu prošel úspěšně deseti těžkými zkouškami,
přičemž jednou z nich byl příkaz z úvodního verše dnešního čtení – opustit domov svých předků. To
je důvod, proč – když mišna mluví o Avrahamových zkouškách, označuje ho jako Avraham Avinu.“
To je ten náš rezervoár víry, dědictví po Avrahamovi, z něhož můžeme čerpat ohromnou duchovní
sílu v každé situaci.
Jednou z těch zkoušek byla i brit mila – obřízka, znamení smlouvy, po které za ním přišla neznámá
návštěva. Přestože rozhodně nebyl v nejlepším fyzické formě po takovém zákroku a navíc v
takovém věku, hned vyskočil a staral se, aby jeho hosté byli náležitě vzorně pohoštěni a cítili se
u něj dobře.
Avraham je pro mě takovým vzorem, že když jsem už v poměrně pokročilém věku opustil svůj
dům a absolvoval brit mila, přijal jsem po konverzi i jeho jméno – Avraham.
Teď vám budu vyprávět jednu vzpomínku z vojny, ještě z dob hlubokého socialismu, abyste
pochopili, s jakým porozuměním jsem zase já četl příběh jiný, který bude hned po mé vzpomínce
následovat. Vojnu jsem strávil v pražské Dukle, i když ne jako sportovec. Bylo nás tam takových
víc. I jeden fotograf a doktor, který tam dělal takového obvoďáka pro celou Duklu. Doktor jednou
slavil narozeniny a spolu s fotografem jsme mu dělali společníky na cestě po malostranských
vinárnách. Přesto jsme se vrátili do kasáren včas a mysleli jsme si, že když bude mít službu nějaký
rozumný důstojník, domluvíme si s ním, že ještě budeme pokračovat v oslavách ve vedlejším hotelu
International. Byl to ale člověk, se kterým nebyla řeč. Nebo posoudil náš stav lépe, než v tu chvíli
my. Ale my jsme se rozhodli jen tak nevzdat. Posilněni alkoholem jsme nepochybovali o našich
schopnostech. Vylezli jsme na římsu v prvním patře, směrem ke dvoru hotelu. Doplížili jsme se
k hromosvodu a po něm slezli dolů. Tedy já a doktor. Fotograf měl ještě trochu větší sebevědomí
než my. A z té římsy skočil rovnou dolů. Ale nebyl až tak pružný, jak předpokládal. Nic si sice
nezlomil, ale bradou si při dopadu cvaknul o koleno tak prudce, že z té roztržené brady mu doslova
crčela krev. Doktor strnul a zavelel k ústupu. Fotograf protestoval, že je to dobrý, rukávem si chtěl
utřít tu krev a tak si ji rozmazal po celém obličeji a stejnokroji. Doktor ho nakonec přesvědčil, že
takhle nás už stejně nikam nepustí. Schlíple jsme vylezli nahoru a zašli do ordinace zmíněného
doktora. Tady je důležité zmínit, že on studoval hygienu, takže tam své pacienty léčil zkusmo a
spíše dobrým slovem než rozsáhlými znalostmi. Ale měl velký sen, stát se chirurgem. Protože, jak
nás ujišťoval, k chirurgům směřují největší úplatky. Pořád si zkoušel nějaký chirurgický uzel a snil
svůj sen. A tak si dovedete představit, s jakým nadšením přijal tu možnost, že bude moct kamaráda
šít. Dal mu sice nějaké anestetikum, ale to jeho první šití v životě mu trvalo tak dlouho, že už jsem
po dvou hodinách musel sedět kamarádovi na břiše, aby sebou při tom šití tak moc nemrskal.
Doktor si to opravdu užil, kamarádova brada pak připomínala řídké vousy nějakého čínského
mudrce.
Konec asociace, teď k příběhu, který jsem vyčetl. Týká se člověka jménem Baruch. Jednoho dne
otevřel oči, odrecitoval Mode ani, umyl se a cítil příjemné vzrušení. Dnes byl jeho den D, kdy bude
mít brit mila ! Baruchovi bylo v té době šestnáct let a ještě stále žil v Rusku. Narodil se v temných
dobách komunismu, kdy obřezání dítěte bylo bráno jako závažný zločin. (Komunisté tvrdili, že je
nesprávné „vnucovat“ obřízku dítěti; v osmnácti letech už se směl mladý muž rozhodovat sám,
jestli chce být obřezán. V osmnácti letech už ale byl chlapec tak ovlivněn školní protináboženskou
výchovou, že už zkrátka neměl zájem na splnění této micvy. Teď ovšem, po pádu komunismu, mu
oddaní učitelé z komunity Karlin-Stolin představili pravdu a krásu Tóry. Když se Baruch dozvěděl
o významu brit mila, jako smlouvy s Bohem, toužil po tom naplnit tuto micvu co nejdříve.
O něco později toho dne položil mohel, muž ze zámoří s mnohaletými zkušenostmi, Baruchovi
několik rutinních otázek. Tehdy Baruch zmínil svou alergii na připravené anestetikum. Když to
mohel uslyšel, řekl, že brit mila musí být odložena. Bez anestézie by chlapec nebyl schopen
překonat bolest.
Baruch však nesouhlasil. Řekl, že bolest zvládne a že nechce obřízku odložit ani o jediný den.
Mohel však trval na tom, že se bojí riskovat. Baruch najednou přiskočil ke dveřím. Zavřel, blokoval
je svým tělem a řekl velmi vážně:“Nikdo neopustí tuto místnost, dokud nebudu mít za sebou brit
mila!“ Všichni viděli, že to myslí naprosto vážně. Když mohel viděl tu odhodlanost, a že nemá
jinou možnost, souhlasil s tím, že brit udělá – pokud ti čtyři přítomní budou držet Baruchovy paže a
nohy tak, aby se během procedury nehnul. Ti čtyři obsadili své pozice. Potom mohel vložil kousek
gázy do Baruchových úst, aby měl do čeho zatnout zuby, až bude jeho bolest nesnesitelná. Baruch
vyplivnul gázu s tím, že ji nepotřebuje a začal zpívat nigun, který se naučil. A pak zpíval, s takovým
nadšením zpíval, že ostatní přítomní plakali, když tento statečný mladík vstoupil do smlouvy
Avrahama Avinu.
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire