Krátký komentář unaveného rodiče-Berešit

Tento šabat-šabat Berešit-jsme tu měli novou studentku rabínku. Ta měla přijíždět na střídačku s druhou studentkou už vloni, ale to nejprve řádily žluté vesty, pak stávkovali železničáři a nakonec přišel Covid, takže vloni nepřijela ani jednou. Letos už jsme tu druhou studentku nepozvali (vůbec nám její styl nevyhovoval) a doufáme, že tenhle šabat u nás Sophie (tak se jmenuje) nebyla naposled a situace nám umožní i nadále se jednou z měsíc setkat fyzicky v synagoze (a na střídačku jednou měsíčně asi uděláme kabalat šabat přes internet, ale o tom jindy). No a ve své draše Sophie reflektovala i svátek Simchat Tóra a nový cyklus čtení z Tóry slovy, že každý rok, každý nový cyklus čtení, nám přinese nové porozumnění, protože každý rok Tóru čteme skrz naše nové poznatky, naši novou životní situaci, že prostě nejsme stejní jako vloni nebo předloni. A tak jsem si řekla, že bych zase občas mohla napsat nějaký komentář k aktuální paraše, který ovšem nebude filtrován přes zkušenosti s koronavirem, ale tím, co mě poslední dobou nejvíc zaměstnává-otázkou, jak být dobrým rodičem, jak vychovat dítě, předat mu ze sebe to lepší a naučit se pracovat  tím horším. Kdo vlastně jsem a kdo bych chtěla být. Komentáře nebudou pravděpodobně ke každé paraše, nevím, zda najdu nějakou rodičovskou inspiraci při stavbě Miškanu (Stánku setkávání) nebo obětech. Zdrojem inspirace mi bude, kromě různých knih o výchově dětí, i komentář rabiho Reuvena Hammera A year with the sages, který budeme letos s Elim číst. A pro účely komentářů se budu často dopouštět antropomorfismů, je to pomůcka pro snazší vyjádření toho, co chci říct, nikoliv zpochybnění Maimonidových 13 článků (respektive článků 1-4).

Paraša Berešit je na rodičovská témata hodně bohatá-o zákazu jedení ze stromu poznání, který tak trochu připomíná známé "Neolizujte zábradlí před školou" jsem už kdysi dávno psala. Zkusím to ještě trochu rozvinout-Nejvyšší narafičí na Adama a Evu lákadlo, strom poznání, řekne jim, že tam je a že z něj nemají jíst, ale dá ho doprostřed zahrady a zařídí, aby byl lákavý na pohled. Tomu se prostě nedá odolat. Chytré knihy o výchově by řekly, že to je poznávání světa, možnost okusit vlastní selhání, porušení příkazu a jeho důsledků v bezpečném prostředí. Adamovi a Evě se totiž nic vážného ihned po ochutnání ovoce nestane-nepropadnou se do země, nesežehne je plamen ani nic podobného. "Jen" pochopí, že jsou nazí-že udělali, co neměli a teď se s tím budou muset nějak vyrovnat. Jejich reakce na Hospodinovu otázku není zrovna příkladná, když si přehazují vinu jako horký brambor, ale je to vlastně normální reakce na strach z trestu. Šmuli na otázku, kdo nakreslis na stěnu ty čáry, nebo kdo vylil to mléko, bez váhání odpoví "Samuel", protože ví, že to nejhorší, co se mu stane je, že dostane do ruky hadr a bude mi muset pomoct s úklidem. Adamovi a Evě hrozil vážnější trest a schopnost si rovně stoupnout, přiznat svoji chybu a omluvit se, když jde fakt do tuhého, musíme pěstovat celý život. Myslím, že ani Nejvyššího moc nepřekvapilo, že se jim to na první pokus zrovna nepovedlo. A poslal je do světa, aby se to postupně v potu tváře naučili. A se stromem života udělal to, co je potřeba udělat se všemi skřínkami, kam dítě nesmí-pořádně je zabezpečil, jen místo bezpečnostního zámku použil cheruby s plamenými meči.