V naší paraše Chajej Sara se dostáváme k posledním věcem člověka. Abrahamovi zemřela Sára a jemu kromě zármutku připadla ještě starost o její pohřbení. A neměl ani to lehké. Chtěl se s Chetejci domluvit, aby ji tam mohl pohřbít. Nechtěl nic zadarmo. Ale Efrón chetejský to pojal jako mimořádnou příležitost, jak pumpnout někoho, kdo v tu chvíli nehledí na peníze. Celý ten dialog je veden Efrónem s takovou falešnou vstřícností, ale každému čtenáři je jasné, o co mu jde. Zdánlivě nabízí jejich vlastní hrob, protože si je jistý, že to Abraham nikdy nepřijme. Přes všechno to slizké pochlebování Abrahamovi je jasné, že Efrón sleduje jediný cíl – maximální zisk.
Co Efrón říká: „Poslyš mne, můj pane! Pozemek přijde na čtyři sta tříbrných šekelů, ale co je to pro nás dva? Tak svou mrtvou pohřbi!“ (Berešit 23,15) (Efrón řekl Abrahamovi:) „Jak důležitá je mezi dvěma milovanými přáteli, jako jsme my (taková suma peněz)?“ (Raši) Ten chamtivý Efrón uvedl neuvěřitelně přemrštěnou částku jako prodejní cenu jeskyně Machpela, kterou se snažil Abraham koupit. Ve své snaze uchovat si i přes to svou tvář, tomu nasazuje korunu. Má to vypadat, že mu na nějakých penězích nezáleží, a tak dodává: … mezi námi dvěma „ohavim“ (milovanými přáteli), jako jsme my, co to je?“ Tady by v člověku mohly bouchnout saze- při takovém odírání ještě proklamuje, že mu jako blízkému kamarádovi vychází vstříc a bude líp všem? To je neskutečná drzost!
Zajímavý pohled na to má rabín Chaim Meir z Vižnic. Ten říká, že když Efrón odkazuje na Abrahama a na sebe jako na „ohavim“, tak prý nemluví o jejich vzájemném vztahu. Má na mysli předmět lásky každého z nich. Že Efrónovi nejde o nic jiného než o peníze, je jasné. To jeho mazání medu je spíš odporně zkyslá omáčka. Nic, žádná částka mu není dost vysoká, aby ho konečně uspokojila. Takže i když navrhl tuto obrovskou částku 400 stříbrných šekelů, je to podle něj zanedbatelné – proto říká: „co to je?“ Abraham je jiný kabrňák – ten miluje, když může naplnit Boží vůli. Je pravda, že těch 400 stříbrných šekelů byla nepředstavitelná částka za to množství půdy, kterou chtěl koupit. Ale to ho neodradilo. Abraham věděl, že Hospodin chce, aby Sáru pohřbil v jeskyni Machpela. A proto pro něj neexistovala žádná hranice, částka peněz, která by ho zadržela.
Někdy může být splnění micvy velmi nákladná záležitost. Například nákup košer modlitebních řemínků tefilin, nákup knih v zahraničí, nebo rodinný nákup na Pesach, zváště v početnějších rodinách. To dá zabrat. Měli bychom ale vědět, stejně jako Abraham, že skutečná hodnota micvy je mnohem vyšší, než jen kupní cena věcí. Někdy až mnohem později, nebo až na světě příštím, jak říkají naši moudří, správně oceníme hodnotu splněné micvy.
Naše zacházení s penězi je taky takovým barometrem naší duchovnosti. O tom, co je nám opravdu milé a svaté a co jsou jen ty Efrónovy medy. Zažíváme dnes těžkou ekonomickou situaci kvůli pandemii. Prakticky se přerušilo cestování. A turisté z ciziny, kteří v Praze navštěvují židovské památky, zaplacením vstupenky vlastně přispívají i na chod jednotlivých židovských obcí, i té naší. Tenhle zdroj ale vyschnul. Musíme se více spoléhat i sami na sebe. Že se musíme uskromnit, je jasné. Ale bude to nejspíš vyžadovat i víc. Přitom je někdy těžké vybrat i běžné členské poplatky, natož kdyby se zvýšily. A to je přesně doba, kdy bychom se měli umět pochlapit, tak jako jako Abraham. Rádi mluvíme o tom, jak je báječné, že je u nás už dvacet let postavena nová synagoga- na místě té vypálené nacisty. Jsme na ni hrdí a rádi se v ní scházíme. Je pro nás takovým svatým místem, tak jako jeskyně Machpela a Hebron jako takový-který je jedním ze čtyř nejsvětějších míst judaismu. To nám drahé místo ale nespadlo z nebe, bylo draze vykoupené. Abraham, v jednom z nejtěžších okamžiků svého života, nezaváhal. I před námi stojí taková výzva a je na nás, jak se k ní postavíme. Jestli svou oddaností posvětíme naši synagogu...
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire