Jeden z nejznámějších příběhů Tóry se týká bratrů Jákoba a Ezaua. Jde tu o problém prvorozenství, ono je totiž velice významné. A zvlášť vyhrocené to je, když jde o dvojčata, kde i ten časový rozdíl na cílové pásce je minimální. Z celého příběhu však vyplývá to, co je skutečně důležité – jak se kdo k takovému privilegiu postaví. Prvorozený Ezau byl takový „živočich“, jednal v podstatě jen pudově. Celý chlupatý, zarudlý, oblíbená zájmová činnost- lov a krev. A tak není divu, že když se zase jednou Ezau vrátil domů, hleděl jen, jak něco honem zhltnout, Jákob mu udělal nabídku – test. Nabídl mu, ať mu teda prodá svoje prorozenství a pak že dostane ten svůj žvanec. Dokonce ho to nechal odpřísáhnout, aby si uvědomil, že to není jen nějaká švanda. Jaká byla odpověď? „Ezau odvětil:“Stejně mám blízko k smrti, k čemu je mi prvorozenství!“ (Berešit 25,32)... Jákob dal Ezauovi chléb a čočkovou krmi. Ten pojedl, napil se, vstal a odešel. Tak Ezau pohrdl prvorozenstvím.“ (25,34) Naši moudří přiřazují k Ezauovi a Jákobovi verše z Tanachu, které jsou pro ně charakteristické. Nejprve Jákob: Tóra říká ohledně svých 613 micvot- přikázání: „Proto bedlivě dbej na přikázání, nařízení a práva, která ti DNES přikazuji dodržovat.“ (Devarim 17,11) A k tomu dodávají: „Dnes to udělají a zítra ve světě příštím obdrží svoji odměnu.“ (Raši, citující Eruvin 22a). Jákob pochopil, že služba Hospodinu dává smysl životu na tomto světě, a že je to způsob, jak se připravit na svět příští.. Jákob viděl micvot jako příležitost, ne jako břemeno. A proto i toužil po prvorozenství, které bylo dědictvím duchovní mise Abrahama a Izáka. Ezau naopak ztělesňoval následující verš: „a hle, veselí a radost, porážení dobytka a zabíjení ovcí,jedení masa a pití vína (říkali si) jezme a pijme, stejně zítra zemřeme“ (Izajáš 22,13). V den, kdy Ezau prodal prvorozenství Jákobovi, popřel tím víru ve tchijat ha-metim- vzkříšení z mrtvých, což je i poslední z Maimonidových Třinácti článků víry. Tóra tedy vydává svědectví, že tím, že odmítl své duchovní dědictví výměnou za momentální, prchavé uspokojení z jídla a pití, zneuctil Ezau vlastní smysl prvorozenství. My, jako duchovní potomci Jákoba, bychom si měli vážit každé příležitosti pro splnění micvy, kdykoli nám přijde do cesty. Tuto záležitost hezky ilustroval Chofec Chajim svým klasickým podobenstvím: Jeden muž cestoval až na velice vzdálený ostrov v naději, že tam bude úspěšně podnikat a zajistí tak svou rodinu. Když tam dorazil, uviděl neuvěřitelnu věc: diamanty, smaragdy a další drahé kameny tu ležely v hojném počtu na ulici, naprosto bez povšimnutí. Kam se podíval, všude samé drahokamy, asi tak, jako u nás obyčejné oblázky u cesty. Nikdo těm drahým kamenům nevěnoval ani nejmenší pozornost, v očích místních obyvatel byly naprosto bezcenné. A tak i on je nakonec takzačal vnímat. Netrvalo to dlouho a zjistil, o co je na ostrově opravdový zájem. Žádané bylo maso a ryby. Obojího bylo málo a tak to pro ně bylo opravdu vzácné a drahé. On ale měl obchodního ducha a tak už v krátké době měl prosperující obchod s těmito komoditami a byl skutečně velice úspěšný. Po pár letech se stal zámožným mužem a začal se těšit na dlouho očekávané setkání se svou ženou a s dětmi. Uvědomoval si, že mnohatýdenní cesta přes oceán mu neumožní vzít si s sebou mnoho zavazadel. Rozhodl se tedy investovat své peníze do těch nejcennějších komodit, které po návratu domů prodá a bude si s rodinou užívat svého bohatství. A co může být cennějšího, podle jeho zkušenosti, než maso a ryby! Odložil si peníze, které potřeboval na cestu a za zbytek nakoupil množství vybraných kusů masa a ty nejlepší ryby. Opatrně nechal vše zabalit do beden a uzavřel je. Potom napsal své rodině a informoval je o datu jeho příjezdu, i o tom, že přiveze bedny s cennostmi. Vyzval je, aby už na něj čekali v přístavišti. A konečně nadešel ten radostný den! Když byly bedny vyloženy, celníci požadovali jejich otevření, aby mohli stanovit clo za dovezené zboží. Bedny tedy byly otevřeny – a všichni z toho zápachu málem omdlévali a utíkali pryč. Maso i ryby byly zkažené, v rozkladu a všechno to všechno páchlo. „Vezměte si svůj „drahocenný náklad“, řekli úředníci tomu nebohému muži, „a vyhoďte to všechno do moře, než tu všichni z toho smradu odpadneme!“ Za poslední obnos, který měl v kapse, si zahanbený podnikatel najal několik dělníků, kteří narychlo zlikvidovali jeho zboží. Ženatí čtenáři si jistě umí představit, v jakém rozpoložení se nacházela manželka toho podnikatele, která tomu němě přihlížela. Jemně řečeno, byla rozrušena. Ale nechala si připomínky na doma. „Copak jsi nám po letech přinesl?“ zeptala se.“Žádné peníze, žádné oblečení, žádné jídlo- myslím jídlo, které by se dalo jíst! Nepřinesl si domů nic jiného, než shnilé maso a ryby! Jsme všem jen pro smích!“ Zničený manžel byl totálně vyčerpaný jak z dlouhé cesty, tak i z výsledku té cesty. Zamumlal jen omluvu a padl do postele. Zatímco spal, prohledávala jeho žena kufry a oblečení v naději, že přece jen najde něco cenného. V kapse jedné z jeho bund našla malou krabičku se vzácným diamantem,pro který se sehnul na ulici, na tom vzdáleném ostrově. Běžela hned ukázat ten klenot prodejci diamantů, který pro ni měl dobrou zprávu: „Nikdy jsem se s takovým diamantem nesetkal.Je úžasný a naprosto výjimečný. Jsem připraven vám za něj zaplatit odpovídající cenu.“ Žena jeho nabídku přijala. Než se její muž stačil probrat z hlubokého spánku, ona už stačila z toho jejich téměř brlohu udělat luxusně zařízený byt, krásně obléknout sebe a děti, a vyzdobit nový stůl těmi nejlepšími lahůdkami. Když se muž probudil, myslel si, že už se asi sám zblánil, nebo že stále ještě spí. A ke všemu ještě u stolu seděla jeho paní a vypadala tak spokojeně a uvolněně. „Co se to děje?“ zeptal se sklesle. Když mu jeho žena vysvětlila, že to všechno je díky jednomu diamantu, který našla v jeho kapse, muž se rozplakal. „Jaký blázen jsem to byl“, zvolal. „Na ostrově se takové drahokamy válely po ulicích a mohl se pro ně sehnout kdokoli. Místo toho, abych přinesl domů shnilé maso a ryby, mohl jsem si přinést nevím kolik krabic drahokamů a byli bychom teď už napořád zajištění. Místo toho jsem si vysloužil jen takovou ostudu!“ Jak říká Chofec Chajim, každá nešama – duše je shůry seslána na tento svět, aby nashromáždila skutečný poklad – poznání Tóry a dobré skutky. Jaké je to neštěstí, když na to člověk zapomene a místo toho tráví celý život jen fyzickým potěšením a starostmi a jen malou, nebo žádnou pozornost nevěnuje potřebám své nešamy. Když odejde z tohoto světa a vystoupá do nebes, zeptají se jí: „Takjaké zboží jsi nám přinesla, když jsi byla tak dlouho pryč v té vzdálené zemi?“ Jak bude duše zahanbena, pokud se prokáže jen materiálními prožitky, protože hýčkala jen své tělo, do kterého byla oblečena... a přitom dosáhla tak málo z toho, co je opravdu podstatné. Nebeský soud vyhlásí: „Vezměte si to, co jste přinesli a zlikvidujte to!“ A když nešama uvidí velikou odměnu, kterou je možné získat i za nejmenší micvu, bude naplněna lítostí, že více času na zemi nevěnovala hromadění těch skutečných cenností tohoto i budoucího světa. Tak na to mysleme, diamanty jsou všude kolem nás, stačí se pro ně jen sehnout...
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire