Nedávno jsme rozebírali situaci, kdy Rebeka poprvé zahlédla Izáka. Zatímco ekumenický překlad opatrně překládá, že sesedla z velblouda, rabi Sidon rovnou říká: „Jak spatřila Izáka, spadla z velblouda“ (Berešit 24,64). Pak jsme měli domyslet, proč si hned nasadila závoj. Někteří říkali, že to byl zavedený zvyk, stud, atd. Nic proti tomu, ale pšatu jistě neodporuje ani to, že mohla spadnout z té výšky dost nešikovně. Pár veršů předtím se o ní psalo, že byla překrásná. Tak si jen možná s tím potlučeným nosem nechtěla pokazit reputaci – vždyť se jí přece tak libil...
A dnes tu máme další první setkání budoucích partnerů, když se za nevěstou vypravil Izákův syn Jákob. A zase to byla síla. Poslouchejte: „Jakmile Jákob uviděl Ráchel, dceru Lábana, bratra své matky, a jeho ovce, přistoupil, odvalil kámen z otvoru studně a napojil ovce Lábana, bratra své matky.“ (Berešit 29,10) Co je na tom tak zvláštního? Jákob dorazil do Cháranu, a jako úplně cizí člověk vytýkal místním pastýřům, že si tu vysedávají, když je ještě dost světla a mohli by pást. Oni mu na přidrzlou otázku odpověděli, že nemohou odstranit velký kámen ze studny. Čekají, až budou sehnána všechna stáda a pak – společnýmí silami- odvalí ten těžký kámen. Jákob ale přiskočil a odstranil to, co obvykle vyžadovalo sílu více mužů dohromady.
Raši to komentuje tak: „Odvalil kámen – jako člověk, který vytáhne zátku z lahve. To nás učí, že jeho síla byla velká.“ Raši si těžko může myslet, že by byl Jákob od přírody nějakým mimořádným silákem. V tefilat gešem (modlitbě za déšť), která se recituje o Šmini Aceret, říkáme o Jákobovi: Zasvětil své srdce a odvalil kámen ze studny s vodou... Pokud by byl tento čin pouze výsledkem jeho výjimečné fyzické síly, proč by to tu mělo být uvedeno jako zdroj zásluh pro jeho potomky?
Rabín Chajim Schmulewitz (Sichot musar) vysvětluje, že „jichad lev“ znamená soustředit veškerou svou duchovní energii a koncentraci člověka k dosažení kýženého výsledku. A že prostřednictvím takového soustředění může člověk dosáhnout i toho, co se zdá být daleko za jeho přirozenými schopnostmi. Když například začne hořet, lidé z plamenů vynášejí předměty, se kterými by za normálních okolností nehnuli. Jákob Avinu (jistěže i s ohledem na přihlížející Ráchel) posbíral veškerou svou duchovní energii a odstranil ten ohromný kámen zhruba tak snadno, jako já vytáhnu špunt z lahve. Muži se před ženami nechtějí nechat zahanbit. Když jde kolem krásná žena, zatáhnou břicho tak neuvěřitelným způsobem, že to zcela odporuje veškerým přírodním zákonitostem.
Ale nejde jen o to. Díky síle „jichad lev“ je potenciál člověka téměř neomezený. A jak poznamenvá rabín Chajim, je to zvláště pravda v oblasti úspěchu v učení se Tóře. S tou správnou zamilovaností a úsilím se takhle z každého může stát talmid chacham. Ale, jak už bylo zmíněno výše, člověk se může vybičovat a jít vysoko nad své běžné schopnosti v době nebezpečí, ohrožení.
Rabín Gad Eisner si prožil své za II. světové války. Snášel utrpení německých koncentračních táborů, kde ostatním vléval novou víru a simchat hachajim (radost ze života). Síla, kterou takhle rozdával, se mu jednou stejnou cestou vrátila zpět a zachránila mu tak život. Poslechněte si ho: Jednoho dne nám velitel oznámil, že se pěšky přesuneme do jiného tábora. Měli jsme běžet – ne jít- mnoho kilometrů, než dorazíme do dalšího tábora. Byli jsme dost důrazně varováni, že každý, kdo se zastaví nebo upadne, bude zastřelen. Uběhli jsme ohromnou vzdálenost bez zastavení. Jeden po druhém odpadávali vězni, kteří už prostě nemohli dál. Po 14 kilometrech jsem dosáhl bodu, kdy jsem cítil, že moje síla se jednoduše vypařila, nemohl jsem už udělal ani jeden jediný krok. Zastavil jsem se a padl na zem. Němec na mě zakřičel: “Proč už neběžíš?“ Odpověděl jsem: „Protože už nemůžu běžet“, na což on vykřikl :“Jistěže můžeš, jen nechceš!“ a vytáhl pušku. Věděl jsem, co přijde a snažil jsem se začít odříkávat Šma Jisrael...
Když už na mě Němec mířil svojí puškou, můj přítel, který běžel za mnou, na mě zavolal: „Gadle!“ Nevím, co se stalo. Najednou jsem pocítil úplný příliv síly. Vstal jsem a začal znovu utíkat a můj život tak byl zachráněn...A jak říkal dál: „Z této události jsem se dozvěděl, že v každém člověku leží skrytý potenciál, mnohem větší, než si je schopen uvědomit. Obecně platí, že člověk využívá jen zlomek svého potenciálu- buď z lenivosti, nebo proto, že si neuvědomuje, jaké poklady má v sobě uložené. Exitují však situace, které odhalují tyto skryté stránky. Také jsem se naučil, jak velká je síla přátelských slov povzbuzení, tak jak to udělal můj přítel pro mě. Byla to právě slova mého přítele, která mi dala sílu pokračovat a zůstat naživu.“ A to je dnes stejně potřebné jako kdysi.
A dnes tu máme další první setkání budoucích partnerů, když se za nevěstou vypravil Izákův syn Jákob. A zase to byla síla. Poslouchejte: „Jakmile Jákob uviděl Ráchel, dceru Lábana, bratra své matky, a jeho ovce, přistoupil, odvalil kámen z otvoru studně a napojil ovce Lábana, bratra své matky.“ (Berešit 29,10) Co je na tom tak zvláštního? Jákob dorazil do Cháranu, a jako úplně cizí člověk vytýkal místním pastýřům, že si tu vysedávají, když je ještě dost světla a mohli by pást. Oni mu na přidrzlou otázku odpověděli, že nemohou odstranit velký kámen ze studny. Čekají, až budou sehnána všechna stáda a pak – společnýmí silami- odvalí ten těžký kámen. Jákob ale přiskočil a odstranil to, co obvykle vyžadovalo sílu více mužů dohromady.
Raši to komentuje tak: „Odvalil kámen – jako člověk, který vytáhne zátku z lahve. To nás učí, že jeho síla byla velká.“ Raši si těžko může myslet, že by byl Jákob od přírody nějakým mimořádným silákem. V tefilat gešem (modlitbě za déšť), která se recituje o Šmini Aceret, říkáme o Jákobovi: Zasvětil své srdce a odvalil kámen ze studny s vodou... Pokud by byl tento čin pouze výsledkem jeho výjimečné fyzické síly, proč by to tu mělo být uvedeno jako zdroj zásluh pro jeho potomky?
Rabín Chajim Schmulewitz (Sichot musar) vysvětluje, že „jichad lev“ znamená soustředit veškerou svou duchovní energii a koncentraci člověka k dosažení kýženého výsledku. A že prostřednictvím takového soustředění může člověk dosáhnout i toho, co se zdá být daleko za jeho přirozenými schopnostmi. Když například začne hořet, lidé z plamenů vynášejí předměty, se kterými by za normálních okolností nehnuli. Jákob Avinu (jistěže i s ohledem na přihlížející Ráchel) posbíral veškerou svou duchovní energii a odstranil ten ohromný kámen zhruba tak snadno, jako já vytáhnu špunt z lahve. Muži se před ženami nechtějí nechat zahanbit. Když jde kolem krásná žena, zatáhnou břicho tak neuvěřitelným způsobem, že to zcela odporuje veškerým přírodním zákonitostem.
Ale nejde jen o to. Díky síle „jichad lev“ je potenciál člověka téměř neomezený. A jak poznamenvá rabín Chajim, je to zvláště pravda v oblasti úspěchu v učení se Tóře. S tou správnou zamilovaností a úsilím se takhle z každého může stát talmid chacham. Ale, jak už bylo zmíněno výše, člověk se může vybičovat a jít vysoko nad své běžné schopnosti v době nebezpečí, ohrožení.
Rabín Gad Eisner si prožil své za II. světové války. Snášel utrpení německých koncentračních táborů, kde ostatním vléval novou víru a simchat hachajim (radost ze života). Síla, kterou takhle rozdával, se mu jednou stejnou cestou vrátila zpět a zachránila mu tak život. Poslechněte si ho: Jednoho dne nám velitel oznámil, že se pěšky přesuneme do jiného tábora. Měli jsme běžet – ne jít- mnoho kilometrů, než dorazíme do dalšího tábora. Byli jsme dost důrazně varováni, že každý, kdo se zastaví nebo upadne, bude zastřelen. Uběhli jsme ohromnou vzdálenost bez zastavení. Jeden po druhém odpadávali vězni, kteří už prostě nemohli dál. Po 14 kilometrech jsem dosáhl bodu, kdy jsem cítil, že moje síla se jednoduše vypařila, nemohl jsem už udělal ani jeden jediný krok. Zastavil jsem se a padl na zem. Němec na mě zakřičel: “Proč už neběžíš?“ Odpověděl jsem: „Protože už nemůžu běžet“, na což on vykřikl :“Jistěže můžeš, jen nechceš!“ a vytáhl pušku. Věděl jsem, co přijde a snažil jsem se začít odříkávat Šma Jisrael...
Když už na mě Němec mířil svojí puškou, můj přítel, který běžel za mnou, na mě zavolal: „Gadle!“ Nevím, co se stalo. Najednou jsem pocítil úplný příliv síly. Vstal jsem a začal znovu utíkat a můj život tak byl zachráněn...A jak říkal dál: „Z této události jsem se dozvěděl, že v každém člověku leží skrytý potenciál, mnohem větší, než si je schopen uvědomit. Obecně platí, že člověk využívá jen zlomek svého potenciálu- buď z lenivosti, nebo proto, že si neuvědomuje, jaké poklady má v sobě uložené. Exitují však situace, které odhalují tyto skryté stránky. Také jsem se naučil, jak velká je síla přátelských slov povzbuzení, tak jak to udělal můj přítel pro mě. Byla to právě slova mého přítele, která mi dala sílu pokračovat a zůstat naživu.“ A to je dnes stejně potřebné jako kdysi.
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire