Paraša Ree opět nabízí mnoho zajímavých témat ke komentování. Já bych se zastavila u jedné, poměrně zásadní otázky. Jakým způsobem převést sociální systém, který Tóra navrhuje, do současnosti? Děláme to dobře nebo trochu dobře a trochu špatně (vylučuju možnost úplně špatně, protože úplně špatná možnost je ignorace potřebných a to se ani v ČR ani ve Francii neděje, až na czela výjimečné případy)?
Systém desátků, zanechávání klásků k paběrkování a okrajů pole pro chudé, šmita a jubileum jsou založené na předpokladu, že většina společnosti jsou malí nebo střední vlastníci půdy, zemědělci a žijící spíše ve vesnicích a malých městečkách, kde se všichni znají. Nepředpokládá velké masy chudiny bez vlastní půdy (v tomto směru zmiňuje vdovy, sirotky a cizince-typické zástupce těch, kdo nemají vlastní půdu a tedy zdroj obživy a jsou velmi zranitelnou skupinou) a zchudlým bratrem, před kterým nemáme zavírat ruku a půjčovat, je spíše ten, komu kobylky sežraly úrodu, nebo komu shořela stodola. Půjčkou mu umožníme se zase postavit na vlastní nohy. Pokud by půjčku nezvládl splatit do roku šmity, bude to nejspíš tím, že ho zase postihla nějaká katastrofa. Nejedná se o půjčky za účelem spekulací nebo zisku, ale za účelem přežití a obnovení hospodářství a vlastní soběstačnosti (půjčování na úrok znovu zakazuje Deut. 23:20-21, stále v kontextu většinově zemědělské společnosti, jak se židovská populace stávala více a více městskou a ekonomika se měnila, rabíni byli nuceni hledat řešení pro půjčování peněz, které nebyly nutně určené pro aktuální přežití, ale třeba pro rozjetí nového obchodu).
Systém desátků je v Izraeli (alespoň pro ortodoxní populaci věnující se zemědělství) stále aktuální, byť neexistuje Chrám, kam by se desátky daly nosit (forma je poněkud pozměněná, ale desátky jsou stále oddělovány).
Co ale všichni ostatní, kdo se zemědělstvím neživí, nic nepěstují ani žádná stáda nechovají? Jsou naše daně, které platíme, a ze kterých stát financuje (krom jiného) péči o chudé a nemocné (sirotky, vdovy a cizince) dostačujícím příspěvkem ke všeobecnému blahu (a že ve Francii nás umí zdanit!) nebo je potřeba ještě přispívat povinně z toho, co nám z výplaty zbyde (mluvím o oddělení desátku, nikoliv o cedace) na nějaký vhodný účel? Nebo můžeme považovat naši povinnost vůči chudým, kterou předepisoval desátek (Deut. 14.28-29) splněnou prostřednictvím našich daní a vše další, co dáme, už je pouze cedaka? Liší se to podle země, ve které žijeme a jejího daňoveho systému a míře sociálního státu? Jak by vlastně měl vypadat ideální systém pomoci potřebným v dnešní době?
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire