Avi: Parašat Šmini (Lev. 9:1- 11:47 )

V této paraše se dočítáme o tom, jak proběhla první obětní bohoslužba ve Svatyni na poušti. Mojžíš, který do této doby zastával jak funkci proroka, tak i velekněze, předává kněžské pravomoce Áronovi a jeho synům. Celá ta příprava k akci trvala sedm dní, než byl tento kněžský rod očištěn a připraven, posvěcen k tak zodpovědné funkci. Symbolického osmého dne se celá tato slavnostní bohoslužba uskutečnila.

Kdo by tedy pak čekal, že hned nato se v naší paraše dočteme o tragickém selhání Nádaba a Abíhú, dvou Áronových synů. A to selhání se týkalo právě jejich služby ve Svatyni… Můžeme se dočíst, že : „přinesli před Hospodina cizí oheň, jaký jim nepřikázal. I vyšel oheň od Hospodina a pozřel je, takže zemřeli před Hospodinem… Áron mlčel. … Přistoupili tedy a vynesli je v jejich suknicích ven za tábor podle slova Mojžíšova.“ ( Vajikra 10,1-5 ) Neměli za ně ani truchlit.

Po takové slávě - takové fiasko. Naši moudří tenhle smutný příběh zkoumali ze všech stran. Co byl ten „cizí oheň“, že přišel tak tvrdý trest? A jaký to musel být šok pro Árona, když naráz přišel o své dva syny. A vykladače zaujala i taková drobnost : Jak to, že přišel oheň od Hospodina, který je pozřel a potom je vynášejí ven v jejich suknicích ? Každého průměrného čtenáře detektivek to hned zarazí- suknice celé, zatímco oni sežehnutí plamenem ? Midraše to popisují tak, že když zhřešili s ohněm, oheň byl příčinou jejich smrti. Ale jestliže tedy jejich oděv zůstal celý, i jejich tělo muselo zůstat neporušené. Logicky. A tak midraš píše, že Bůh seslal z Nebes dvě ohnivá vlákna, paprsky. Každé to vlákno se rozdělilo na dvě části a ty vnikly do nosních dírek Nádaba a Abíhú. K tomu se přidává vysvětlení: Stalo se tak kvůli respektu k jejich předkům- proto, že byli potomky Noachova syna Jefeta. Když totiž kdysi Noe ležel opilý a nahý ve svém stanu, zakryli ho z úcty k němu jeho synové Šém a Jefet. A tak byli i oni ušetřeni od této potupy a vynášeli je ven v jejich suknicích, ne nahé.

Ve sbírce midrašů Cena Urena se můžeme dočíst něco i ohledně neporušenosti jejich těla. Uvádí se tam, že naši moudří z toho vyvodili poučení, že když je někdo odsouzen k trestu smrti upálením, mělo by to být provedeno takovým, řekněme estetickým způsobem, který by ponechal tělo neporušené. Tak třeba ohřát olovo, nalít je do krku a tak zabít, ale tělo ponechat pěkně celé… Jak říkám, ohleduplnost na prvním místě. Tady se ale sluší připomenout, že tresty smrti vynášel sanhedrin tak minimálně, že pokud vůbec nějaký takový jednou za 70 let vynesl, hned se mu začalo říkat- krvavý, vražedný sanhedrin. A v celém jeho rozhodování ještě bylo plno pojistek, že téměř nebylo možné takhle rozhodnout. Takže naši moudří v tomto případě v podstatě pouze teoreticky přemýšleli nahlas. Aby bylo jasno.

Mojžíš po této hrozné události předal Áronovi Hospodinovo slovo : „Na těch, kteří jsou mi blízko, ukážu svou svatost.“ ( Vajikra 10,3 ). Byl to poměrně strohý vzkaz. Před Hospodinem neplatí žádný společenský žebříček. To, že tito dva synové, zlatá mládež, měli po Mojžíšovi a Áronovi to nejvyšší postavení ve vyvoleném národě, jim nikterak nepomohlo. Spíš naopak. Všichni měli příklad, že Bůh netoleruje nedostatek respektu. U nikoho.

A Áron mlčel. Znáte to, jsou lidé, kteří nepřiznají žádnou chybu, natož hřích. Na každý takový náznak obvinění reagují podrážděně, mají plno řečí, že se vlastně nic nestalo a honem stáčejí pozornost na jiné, kteří mají být údajně horší než právě oni a spouštějí vodopád prázdných slov.

Ale Áron, ten mlčel. Tohle Áronovo mlčení bylo to nejcennější, co mohl v té chvíli udělat. Bůh ho za to svým způsobem odměnil. Bůh obyčejně kvůli přikázáním promlouval k Mojžíšovi, ale tentokrát nastala změna. „Hospodin promluvil k Áronovi : „Ty ani tvoji synové s tebou nesmíte pít víno nebo opojný nápoj, když budete vcházet do stanu setkávání, abyste nezemřeli. To je provždy platné nařízení pro všechna vaše pokolení. Musíte rozlišovat svaté od nesvatého a čisté od nečistého a učit Izraelce všem nařízením, která vám Hospodin uložil skrze Mojžíše.“ ( Vajikra 10,8-11 )

Áron se tedy nejspíš tímto způsobem dozvěděl, v čem spočíval hřích jeho synů- opilost při službě ve Svatyni, znesvěcení této služby. Zároveň se ale také ukázalo, že i když jeho synové při službě Hospodinu přímo ve Svatyni tak katastrofálně selhali, on je díky své pokoře stále hoden stát ve službě velekněze a zastupovat celý národ před Hospodinem. Právě v tom spočívá velikost předáků národa, kéž by to všichni tušili...