Protože naše spojené paraši
Tazria a Mecora mluví o caraat a mecora, je
potřeba nejdříve ty pojmy vysvětlit. Caraat bylo
onemocnění kůže, srovnávané s malomocenstvím. Jeho
příčinou měl být lašon ha-ra, zlý, pomlouvačný
jazyk. A mecora byl člověk takto postižený. My už dnes
nejsme tak citliví k tomu, abychom si uvědomili, že mluvit o
někom zle je hřích. Příkladem budiž tento židovský vtip :
Učitel se ptá Rebeky : „Řekni
nám, co víš o Mojžíšovi.“ – „Byl to syn egyptské
princezny.“ – Ale ale, Rebeko !!! Ty jsi opět nedávala pozor.
Princezna přece našla malého Mojžíše v koši plavat na
Nilu.“ Rebeka k tomu řekne : „Nojo, to ale byla jenom její
verze.“
Opustíme rychle tento zábavnější
pohled, protože realita bývá krušnější. Mluvit zle o jiných
je těžký hřích, protože škodí hned třem lidem: Poškozuje
toho, který to říká, protože ponese trest. Poškozuje samozřejmě
toho, o kterém se takto mluví. Ale poškozuje i toho, který
takovým řečem naslouchá...
Existuje otázka, která se ptá :
Která zbraň je nebezpečnější, meč anebo šíp ? Šíp je
pochopitelně mnohem horší. Meč může zabít jen ty, kdo jsou v
jeho dosahu, zatímco smrtící šíp může udeřit i na ty, kteří
jsou mnohem dál. Proto se na něj odkazuje i prorok Jeremjáš
( 9,7 ), který o pomlouvačných řečech říká : „Šíp, který
zabíjí je jejich jazyk.“ Ve sbírce midrašů Cena Urena
se říká, že pomlouvačná řeč je větší hřích než
cizoložství, modlářství nebo vražda ! Dokonce i Miriam, která
pouze říkala, že se její bratr Mojžíš neměl oddělit od své
ženy, byla potrestána caraat na sedm dní. ( „ Miriam s
Áronem mluvila proti Mojžíšovi kvůli kúšské ( etiopské )
ženě , kterou si vzal ; pojal totiž za ženu Kúšanku.“ (
Bemidbar 12,1 ) Áron pak prosil Mojžíše, aby se za ni
přimluvil u Boha. Ten ji sice nakonec uzdravil, ale i tak musela na
sedm dní opustit tábor a všechen lid sedm dní netáhl dál. Z
toho pak můžeme soudit, o jak závažný hřích se jedná, když
ho Bůh nepřehlédl ani u těch nejvýznamnějších lidí.
Mecora, který se vyléčil,
musel nabídnout jako oběť za svůj hřích dva košer ptáky. Bůh
přikázal, aby přinášel ptáky, kteří zpívají a cvrlikají
svými zobáky, aby dosáhl odpuštění za zlo, které způsobila
jeho ústa. Musel vzít dřevo cedrového stromu, který vyrůstá do
velké výšky, aby vykoupil nadřazenost, se kterou mluvil o
druhých. Musel také vzít trs yzopu, rostliny, která roste nízko
u země a červenou nit, jejíž barvivo pochází z červa. To
proto, aby ukázal, že ten, kdo byl díky své pýše potrestán
caraat, se musí držet pěkně nízko a být pokorný, jako
tráva a červ, a pak se uzdraví.
Caraat je v podstatě nemoc,
která může být vyléčena. Ale je to jako u jiných nemocí, u
nichž je samotná léčba tak hořká a nepříjemná, že si někdo
raději zvolí smrt. A stejně tak to je i u hříchu, kdy člověk
mluví zle o jiných. Musí pak přijít za tím, o kterém mluvil
špatně a přiznat se mu. A požádat ho o odpuštění. To je
těžké a pro někoho nepřekonatelné. Někdo by opravdu raději
zemřel, než by se takhle ponížil.
Je například snadné odejít,
prásknout za sebou dveřmi a nenechat na nikom nit suchou. Ale co
pak? Člověk sám upadá do izolace, do které ho jeho zlé řeči
dostaly. Takový člověk si snad ani neuvědomuje, že zhřešil-
vždyť přece nikomu fyzicky neublížil, „jen“ mluvil. A proto
ani nehledá lék- nečiní pokání. Ale dobře mu samotnému
nebude. Bolavé, nemocné nemusí být jen tělo, ale i duše může
takhle trpět. O takové utrápené duši mluví žalmista, který
ale zná i cestu zpět : „Hospodine, smiluj se nade mnou, uzdrav
mou duši, neboť jsem proti tobě zhřešil.“ ( Žalm 41,5
)
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire